Rovnováha péče o veřejný prostor

Od pádu monumentální betonové plastiky Rovnováha sochaře Josefa Klimeše u Barrandovského mostu již uplynuly skoro čtyři měsíce. První vlna emocí a hledání viníků odezněla a sociální sítě už freneticky bzučí jinými tématy. Otázky kolem osudu díla i celkového systému péče o umění ve veřejném prostoru ale zůstávají stále aktuální. Jak příprava repliky Rovnováhy probíhá? V čem tkví složitost záchrany podobných děl a jak se o sochy ve městě ideálně starat? Na okolnosti kolapsu i hledání udržitelného systému odpovídá Martina Vidnerová z Galerie hlavního města Prahy.

V GHMP jste již začali pracovat na realizaci repliky – v jaké fázi tyto přípravy aktuálně jsou a co přesně jim předcházelo?

Je třeba nejprve upřesnit, že Galerie hlavního města Prahy neměla a nemá plastiku Rovnováha ve své správě. Již delší dobu probíhala jednání mezi dědici sochaře Josefa Klimeše a zástupci hlavního města Prahy o dalším osudu díla. Do těchto jednání byli rovněž přizváni zástupci Galerie hlavního města Prahy. Bezprostředně po rekonstrukci Barrandovského mostu nechalo hlavní město Praha na podzim roku 2024 zpracovat odborný posudek stavu plastiky Kloknerovým ústavem ČVUT. Z jeho závěrů vyplynulo, že konstrukční a materiálový stav díla je havarijní a že záchrana originálu v jeho původní podobě je prakticky nemožná. Následně pokračovala diskuze o dalším postupu a o možnosti vytvoření repliky díla.

Ještě předtím, než mohlo dojít k plánované odborné demolici Rovnováhy, plastika v důsledku svého havarijního stavu zkolabovala. V současné době jsou vyčleněny finanční prostředky na pořízení kopie plastiky a Galerie hlavního města Prahy je pověřena odbornou koordinací přípravy repliky. Samotný zhotovitel bude vybrán během výběrového řízení na základě předem stanovených odborných a technických požadavků. Důležité bude, aby měl potřebné zkušenosti, technologické zázemí a dokázal repliku zhotovit v odpovídající kvalitě. Cílem není vytvořit jen formální kopii, ale co nejkvalitnější repliku, která bude respektovat charakter a význam původní Rovnováhy.

Je tvorba replik častou praxí? Kolik takových už ve veřejném prostoru máme, protože se původní plastiky nepodařilo zachránit?

Z naší dlouhodobé praxe správce uměleckých děl ve veřejném prostoru můžeme říct, že tvorba kopií a replik není v Praze ničím výjimečným. Nejčastěji se s nimi setkáváme u historických soch, které už jsou ve špatném stavu a jejich další vystavení ve veřejném prostoru by mohlo vést k jejich ztrátě nebo dalšímu poškození. Příkladem je sochařská výzdoba Karlova mostu, kde byly některé originální sochy nahrazeny kopiemi, zatímco originály jsou uloženy v podmínkách, které jim umožňují zachovat se i pro další generace. Smyslem repliky samozřejmě není nahradit originál. Jde především o to ochránit původní dílo a zároveň zachovat podobu a charakter místa, kde bylo po dlouhá léta umístěno. V případě historických památek proto může být kvalitně provedená kopie vhodným způsobem, jak tyto dvě potřeby spojit. Z novodobých realizací můžeme uvést rekonstrukci a restaurování monumentální kovové plastiky Vzlet od Valeriána Karouška a Jiřího Nováka, která se původně nacházela při vjezdu na letiště Ruzyně. Byla zde instalována v roce 1972, ale dlouhodobá nesystematická péče vedla k jejímu špatnému technickému stavu. V roce 2013 proto musela být demontována a převezena do ateliéru restaurátora, kde byla provedena její celková rekonstrukce. V současné době probíhají jednání o jejím novém umístění v blízkosti Letiště Václava Havla.

Jaké další sochařské realizace ve veřejném prostoru Prahy jsou v tuto chvíli v kritickém stavu nebo existenčně ohroženy?

Pokud budu hovořit o objektech, které jsou v naší správě, mohu konstatovat, že v současné době neevidujeme žádnou z památek v havarijním stavu, u níž by bezprostředně hrozilo její zřícení či ztráta. Stav jednotlivých objektů průběžně monitorujeme a v případě potřeby přistupujeme k jejich odbornému ošetření, konzervaci či restaurování. V širším kontextu celého území Prahy je situace samozřejmě různorodá a lze předpokládat, že se zde nacházejí objekty, jejichž materiálový stav či míra degradace již vyžadují zvýšenou pozornost a odborný zásah. U některých děl může být vzhledem k jejich stáří, materiálu, umístění a dlouhodobému působení klimatických a dalších vnějších vlivů jejich další existence skutečně ohrožena, případně se mohou blížit hranici své životnosti.

Jaký by byl ideální systémový stav, který by umožnil o díla ve veřejném prostoru pečovat lépe a koncepčněji? Je to primárně otázka financí nebo spíše chybějící politické vůle? Nebo snad nezájmu veřejnosti?

Otázku péče o umění ve veřejném prostoru nelze vnímat pouze jako otázku finančních prostředků či politické vůle. Za zásadní považuji především vytvoření dlouhodobého a koncepčního systému péče, který bude založen na pravidelném monitoringu stavu jednotlivých děl, jejich odborné údržbě, včasné konzervaci a restaurování a na předcházení situacím, kdy je nutné řešit již závažné poškození. Velmi důležitou roli v tomto procesu však hraje také zájem veřejnosti. Právě ten v posledních letech podle mého názoru významně narůstá. Za důležitý faktor této změny považuji mimo jiné dlouhodobou práci Pavla Karouse v oblasti výtvarného umění a Adama Gebriana v oblasti architektury. Oběma se podařilo téma veřejného prostoru, jeho kvality a také problémů spojených s jeho údržbou a proměnou výrazně otevřít nejen v odborné debatě, ale především směrem k široké veřejnosti. Právě informovaná a aktivní veřejnost může být jedním z nejvýznamnějších impulzů pro další systémovou změnu.

Zájem občanů, jejich schopnost vnímat hodnotu uměleckých děl ve veřejném prostoru a jejich apel na samosprávu vytvářejí přirozený tlak na to, aby byla péče o tato díla vnímána jako dlouhodobá součást péče o město, nikoli pouze jako řešení jednotlivých havarijních stavů. Za důležitý krok k systémovějšímu přístupu považuji také vznik městského programu Umění pro město, jehož garantem je Galerie hlavního města Prahy. Jde o formu systematické podpory současného umění ve veřejném prostoru ze strany hlavního města Prahy. Program podporuje pořizování a realizaci uměleckých děl ve veřejném prostoru prostřednictvím městských organizací a investorů a zároveň přispívá k jasnějšímu nastavení odpovědnosti za jejich následnou péči a správu. Díky programu v posledních letech vznikla řada nových realizací a zároveň se postupně daří řešit také otázku vlastnictví, správy a odpovědnosti za díla, která ve veřejném prostoru vznikla v minulosti.

Ideálním stavem by proto podle mého názoru bylo propojení odborné péče, dlouhodobého plánování a odpovídajícího financování s aktivním zájmem veřejnosti a jasně definovanou odpovědností jednotlivých vlastníků a správců. Teprve takový systém může zajistit, aby se o umělecká díla ve veřejném prostoru pečovalo průběžně a koncepčně, a nikoli až ve chvíli, kdy se dostanou do havarijního stavu.

Tereza Bonaventurová