Veřejný prostor není neutrální kulisa, ale aréna moci

Veřejný prostor. Materiální, digitální, psychologický. Dynamické prostředí, kde se skrze lavičky, památníky, parkovací místa i digitální algoritmy neustále hraje o to, kdo dostane hlas a kdo bude vytlačen na okraj. Nová interdisciplinární kniha Právo na veřejný prostor přináší komplexní pohled na to, co všechno dnes tento pojem znamená a jak hluboce souvisí s právem, politikou a mocí. Ukazuje, že žádná zákoutí města ani internetu nejsou neutrální, ale odráží věčný střet mezi svobodou a kontrolou či inkluzí a vyloučením. Právní teoretik Petr Agha, který celou publikaci koncipoval a sestavil, v rozhovoru mimo jiné popisuje, jak se tyto principy projevují v každodenní praxi – od hostilní architektury v pražském Sherwoodu až po radikální umělecké intervence.

Jaká byla motivace vydat knihu, která propojuje právo a problematiku veřejného prostoru?

Je to vlastně triptych. První kniha se jmenovala Budoucnost státu, ta se zabývala budoucností institucí v globalizovaném světě. Potom přišla knížka Lidská práva v mezikulturních perspektivách, která se zase zabývala substancí demokratických společností. Takže jsme měli formu instituce a potom obsah institucí. Vždycky ty knihy byly důsledně interdisciplinární, to znamená, byli tam opravdu lidi z různých oborů. A pak přišlo Právo na veřejný prostor, protože ve veřejném prostoru se tohle všechno odehrává, mísí a kříží.

Takže Právo na veřejný prostor je jakýsi závěr zkoumání toho, co znamená společnost ve 21. století. Ta knížka se nesnaží normativně říkat, co se má, ale spíš jenom reflektuje to, co se děje.  A ty různé pohledy mají za úkol, aby čtenář na jednom místě viděl všechny souběhy, které do veřejného prostoru vstupují.

Jaké všechny úhly pohledu tedy v knize najdeme?

Já jsem napsal úvod, který kompletně shrnuje celou tu teorii a má být takovou páteří. Kapitola teoretika architektury Petra Kratochvíla odráží materialitu veřejného prostoru, na což navazuje filozof Michal Hauser s kritikou kapitalismu, který s expanzí veřejného prostoru ve 20. a 21. století souvisí. Politoložka Zora Hesová mluví o veřejném prostoru jako o sporu kulturních válek, kde fyzické střetávání vytváří podhoubí k tomu, aby se formulovaly názory a řešily antagonismy. Kapitola Honzy Geryka naráží na psychologizaci veřejného prostoru, kde se odehrává obrovské množství psychologicky motivovaných aktů, a Jan Horeňovský přenáší ideu materiálního prostoru do roviny sociálních médií, kde se věnuje cenzuře a jejím různým formám v závislosti na typu prostoru. Markéta Štěpáníková se zaměřuje na průsečíky mezi právem a uměním, hlavně divadlem, a zdůrazňuje performativní aspekty, zatímco Václav Bělohradský v krátké poznámce popisuje přechod z klasického veřejného prostoru do současné mediasféry. Závěrečná kapitola se pak věnuje fenoménu nápisovosti a ukazuje proměnu veřejného prostoru mezi 80. a 90. lety.

Která úvaha nebo který přístup vás osobně nejvíc překvapil?

Asi to bude ta hlavní teze, že veřejný prostor není neutrální místo. Je to otřepaná fráze, ale myslím si, že je potřeba znova zdůrazňovat, že veřejný prostor nejsou jen ulice a baráky, ale že to je aréna, která je politická, společenská, ve které se rozhoduje o tom, kdo je vidět, kdo může mluvit, kdo je slyšet a kdo naopak ne. To mi přijde důležité si uvědomit.

A taky že ty fyzické prostory, kde žijeme, se opravdu musejí propojovat s těmi digitálními. Ono to zní hrozně banálně, ale myslím si, že je potřeba to opakovat. A ta kniha v podstatě zkoumá, jak se veřejný prostor pod tím tlakem proměňuje. Protože na jednu stranu je veřejný prostor materiální, ale ten tlak proměňuje to, jakým způsobem ho čteme nebo jaké funkce plní. Takže tam řešíme například otázky gentrifikace, sekuritizace, dezinformací a tak dále.

V knize se často řeší právo na užívání veřejného prostoru, a to i v kontextu lidí bez domova. Aktuálně se toto téma projevilo například na pražském hlavním nádraží, odkud nejdříve zmizely lavičky úplně, pak byly nahrazeny lavičkami, které zamezují ležení, a mezitím se ještě odehrála guerillová akce, kdy anonymní aktivistická skupina do Sherwoodu umístila vlastní DIY lavičky a různá sedátka, čímž fyzicky manifestovala právo na veřejný prostor i pro místní neoficiální obyvatele. Sledoval jste to a máte k tomu komentář? Najdeme v knize nějaké nápady, jak podobné situace řešit v co možná největší vzájemné shodě?

Otázka bezdomovectví pro veřejný prostor je spíš symptomatická než určující. Lavička je úplně fantastický symbol toho všeho, protože lavička není nikdy jenom lavička. Není to nikdy objekt samotný, ale je to hmatatelný projev, komu město dovoluje užívat veřejný prostor a jakým způsobem se tam smí existovat. Slušný člověk si může sednout, neslušný člověk může jenom stát. Když se lavičky odstraní nebo se nahradí něčím, kde se dá jenom sedět, tak to taky není neutrální technické řešení. To je prostorové rozhodnutí, které říká, že někdo tady může být a někdo musí zmizet. Veřejný prostor není neutrální kulisa, ale je to aréna moci – komu dáme viditelnost a koho budeme vylučovat.

Ve veřejném prostoru se bojuje o uznání, o viditelnost. Viditelnost ve veřejném prostoru je uznání. DIY lavičky v Sherwoodu, to je performance a symbolické gesto. Jejich instalace je zviditelnění a jejich odstranění je vytlačení. Demokratický veřejný prostor není možné zakládat jenom na pořádku a na nějakém klidu. Estetická čistota je spojená s pocitem bezpečnosti, což je legitimní obava. No a jde o to, že veřejný prostor musí být schopen unést i nepohodlí, i neestetické věci, i smradlavé lidi.

Otázka laviček je skrytá otázka sociální selekce. Co to znamená, když odstraníme lavičky? Přesuneme problém bezdomovectví někam jinam. Když chceme kultivovat veřejný prostor, tak by se měly kultivovat i nějaké nástroje veřejné politiky. Pro mě je dlouhodobě úplně nepochopitelné, jak tak bohaté město jako Praha nemůže mít nějaké zařízení, nějaké ubytovny, nějaké programy.

Zároveň shoda na veřejném prostoru je samozřejmě nesmysl, protože veřejný prostor je komunikace a komunikace nikdy není otázka shody. Prostor nemůže být bez pravidel, ale pravidla jsou spíš o tom, že se společně sejdeme a budeme se pořád dokola bavit, co to znamená. Nejsou na to jednoduché návody a odpovědi.

Ohledávání veřejného prostoru se věnovaly i některé z vašich předchozích projektů. Fascinující je například minimalistický památník filozofa Hanse Kelsena na budově Máje – přímo pod obřími motýly Davida Černého. Jak k realizaci došlo?

Podnětem pro vznik památníku byl e-mail od chilského badatele, který si u Máje všiml zničené původní plakety Hanse Kelsena a napsal, že tak významný filozof by si v Praze zasloužil něco důstojného. V roce 2014 jsme začali pracovat na subtilní instalaci s umělcem Petrem Dubem, který jí vtiskl geniální podobu puristického, čistého objektu ze surové oceli a leštěného titanu odrážejícího okolí. Na pomníku stojí proti sobě nápisy Sein und Sollen a devadesát tisíc lidí, kteří tímto průchodem denně procházejí, se ocitá právě mezi tím, co je a co má být. Do objektu je navíc zamontovaná kapsle s mořskou vodou ze zálivu v Berkeley, kam byl podle společné dohody vysypán popel Kelsena i jeho zesnulé ženy, což celému dílu dodává až romantický rozměr. Pozdější osazení motýlů Davida Černého sice památník vizuálně úplně přebilo, ale ve veřejném prostoru člověk nikdy nemá poslední slovo a nikdy ho zcela neobsadí. Vytváří to neuvěřitelný kontrast, kdy se tito hluční motýli musí neustále vypořádávat s přítomností tichého, minimalistického motivu, který klade věčnou filozofickou otázku.

V roce 2023 se také uskutečnil unikátní projekt Křik ve stroji. Co bylo cílem projektu a jaké zaznamenal reakce?

Zatímco Kelsen byl esteticko-asketický projekt, intervence na právnické fakultě s Eposem 257 a Vladimírem 518 nazvaná Křik ve stroji představovala exces, afekt a chaos. Přenesli jsme jazyk ulice, jako jsou různé tagy a graffiti, do vysoce institucionálního, rituálního a normativního prostoru. Cílem bylo zkoumat, co se stane, když pouliční svévolný projev vstoupí do tohoto prostředí – prostor atria jsme vnímali jako prostor práva a norem, na které jsme nalepili projevy jednotlivců. Reakce byly rozporuplné, ale oba projekty se ptají na podobnou věc odlišným jazykem. Přišli jsme s rebelskou intervencí v domnění, že budovu narušíme, ale dům nás nakonec sežral. Síla, monumentálnost a téměř posvátnost budovy akci přijaly, jako by se nechumelilo. Prostor jsme nerozbili, pouze ilustrovali, protože majestát budovy je tak velký, že se dá těžko přeprat. Na začátku jsme vstupovali s rebelskou energií, ale nakonec jsme se pokorně sklonili před architekturou prostoru.

Tereza Bonaventurová