ROMANA HAGYO - Teorie je oknem, kterým se díváme na svět

V sérii rozhovorů Off-site conversations se autorka Lenka Štěpánková ptá pětice výtvarných osobností na témata přeshraniční umělecké práce a spolupráce, průniků do veřejného prostoru a redefinice uměleckého ateliéru. „Off-site conservation“ je odborný termín, který v překladu znamená „konzervace mimo původní místo výskytu“ a užívá se v přírodních vědách. Tento konzervační postup má zajistit ochranu rostlin nebo živočichů mimo jejich přirozené prostředí. V rozhovorové sbírce Off-site conversations je využit anagram k tomu, aby mohl být tento postup ochrany a péče kriticky otestován a analyzován výtvarnými osobnostmi nacházejícími se mimo, ale i vně místa původu. Série pokračuje rozhovorem s umělkyní a hostující profesorkou semináře Gender and Space na Akademii výtvarných umění ve Vídni, Romanou Hagyo*.

„Jelikož jsem často na cestách, je vlastně moje umělecká práce mým bezpečným prostorem. Tu mám vždycky u sebe.“

Konvence, stereotypy a principy reprezentace, které jsou spojeny s tématy soukromého a veřejného prostoru. Místa a prostory genderově a sociopoliticky svázaná. Jak můžeme do těchto prostorových řádů zasahovat a nabourávat je? Skrze médium fotografie, prostorové instalace a intervence ve veřejném prostoru, společně s umělkyní Silke Maier-Gamauf, se kterou tvoří Romana Hagyo uměleckou dvojici, zpochybňují a přepisují tato hegemonická uspořádání jak ve veřejném, tak i privatním prostoru a upozorňují na nepřístupnost těchto sfér rozličným skupinám lidí, především těm bez domova nebo na útěku.

 

Jak jsi se jako absolventka malířství na Die Angewandte ve Vídni vydala na umělecko-vědeckou dráhu?

Myslím, že práce v kulturním sektoru je vždycky proces nebo cesta, není přímočará. V průběhu této cesty jsem se začala zajímat o určitá témata, o feminismus, o prostor, také o institucionální kritiku. To mě přivedlo k aktivismu, kde jsem si vyzkoušela jiná média než malbu. Například prostorovou instalaci, fotografii, performance. Vždycky jsem měla ráda teorii a text, a to mě přivedlo k uměleckému výzkumu. Dlouho jsem tyto dvě oblasti své práce, umění a vědu, držela oddělené, a teprve díky doktorskému projektu se mi podařilo tyto dvě oblasti spojit.

 

Kde ses poprvé setkala s feminismem ve veřejném prostoru? Proč právě gender a prostor?

Vlastně v rámci aktivismu na politických demonstracích nebo v aktivistických pracovních skupinách. V té době nebyl ještě feminismus natolik rozšířený a levice nebyla tak feministická, to se rozvinulo až později. Nicméně existoval a já jsem se s ním setkala velmi konkrétně v podobě feministické skupiny. Pořádali*y jsme veřejné akce, panelové diskuse a prezentace, které se pohybovaly mezi uměním a teorií ve feministickém prostoru. Měli*y jsme publikum o 40 lidech, které chodilo pravidelně. Napojení na skupinu, zpětná vazba a otevřený dialog byl jedním z hlavních výchozích bodů propojení témat genderu a prostoru.

 

Jakým výzvám jsi musela čelit během svého uměleckého výzkumu v kontextu dané doby, genderové problematiky a s nimi spojené prekarizace a neuchopitelnosti uměleckého výzkumu jako takového?

Na začátku jsem měla pocit, že mnoho lidí nechápe, co vlastně chci. Umění nebo vědu a do toho navíc gender. Bylo těžké vytvořit mezi těmito třemi tématy spojení. Výzvou je také to, že oblasti vědy a umění mají odlišná kritéria hodnocení a odlišné formy prezentace. Já ve svém výzkumu i umělecké praxi neustále usiluji o setkávání těchto dvou světů.

 

Ptám se v souvislosti s uměleckým výzkumem a jeho dopadem na naše bezprostřední okolí. To mě zajímá více než například v akademickém prostředí, kde výzkum často nahrazuje teorii a může ztratit kontakt s okolním světem.

Umění a teorie mají někdy potíž s tím, jak se přiblížit lidem. To není problém jen samotné teorie, ale i výtvarného umění a celé kulturní sféry. Pro mě je důležité navazovat kontakt se širším publikem skrze participativní umělecké projekty, například komentované procházky nebo workshopy ve veřejném prostoru. Otevírat dialog s různými skupinami ve společnosti. Dobrá věda koneckonců ověřuje své výsledky. Je to součástí naší umělecké práce a také nezbytné pro umělecký výzkum. Často používám takové přirovnání: teorie je oknem, kterým se díváme na svět.

 

Hagyo a Maier-Gamauf v ateliéru, foto Lenka Štěpánková

Ve své knize „Über das Wohnen im Bilde sein“ se společně s umělkyní Silke Maier-Gamauf, se kterou tvoříte uměleckou dvojici, zabýváte tématem soukromého a veřejného a kriticky zkoumáte konvence, stereotypy a principy reprezentace, které jsou s těmito místy a prostory genderově a sociopoliticky svázány.

Ano, přesně o to jde. Ve svém projektu jsem se zabývala veřejnými a soukromými prostory v bydlení a kladla si otázku, pro koho je domov vůbec bezpečným prostorem. Spousta lidí takový domov nemá. Tak jsem se dostala k tématu migrace. Mnoho umělkyň a umělců, kteří mají zkušenost s migrací, se ve své umělecké praxi těmito otázkami zabývá: pro koho je přístupný veřejný a soukromý prostor? Kdo má právo na bezpečné překročení hranic? Na soukromí svých dat? Je důležité upozornit na to, že nemáme všichni stejné podmínky a svobodu volného pohybu. Jako umělecká dvojice také poukazujeme na to, že sdílení je více, a ne méně. Sdílíme své znalosti, dovednosti a uměleckou praxi. Samotná umělecká spolupráce může být vědomým aktem distancování se od kapitalistického pojetí uměleckého jedince.

 

Jaké jsou tvé zkušenosti s česko-slovenskou uměleckou scénou? Je taková přeshraniční spolupráce přínosná a existují nějaké formy podpory?

Bylo pro mě velmi důležité neorientovat se na Západ, ale na Východ. Nebylo to tehdy ještě tak běžné jako dnes, kde se tato dichotomie už smazává. A přitom je to vlastně tak blízko. V Bratislavě jsem měla možnost na umělecké rezidenci pracovat na svém dlouhodobém zájmu o bydlení na panelových sídlištích. Ale tomuto projektu jsem se věnovala i na východě Německa a také v Polsku. Konkrétně v Bratislavě jsem pracovala s obyvateli sídlišť Petržalka a Ružinov. Z toho vznikla série fotografií. Ptala jsem se místních lidí na ulici, co je pro tuto oblast typické a co bych měla vyfotit. Zmiňovali*y nejrůznější místa, dětská hřiště, nákupní centrum. V další části jsme pak vyfotila svůj osobní dojem z města. Podobný přístup pohledu na město z pozice návštěvníka*ce a z pozice obyvatele*ky města jsme pak uplatnili*y ve větší skupině za pomoci skupinových procházek. To se odehrávalo mezi lety 2010–2017 a šlo o umělecko-výzkumný projekt „Walking through in the cities of Bratislava, Belgrade and Thessaloniki“ ve spolupráci s Künstlerhaus Wien. Prozkoumávali*y jsme a dobývali*y prostor. Skvělé na projektu bylo, že nás bylo hodně, něco kolem 18 lidí, a navzájem jsme se podporovali*y. Vždy někdo ze skupiny z konkrétního města pocházel nebo ho blíže znal a další byli*y dočasnými návštěvníky*cemi. To bylo důležité pro získání nadhledu ale i pro pojmenování problematických aspektů, nebo naopak pozitivních věcí daného města.

 

Jaký má pro tebe umělecký ateliér význam? Nebo pracuješ z domova se vším tím cestováním tam a nazpět?

Otázka vlastního ateliéru je dost prekérní. Počínaje krátkodobými smlouvami, špatné dostupnosti v rámci města a starým zařízením, které vyžaduje drahé opravy v tzv. Altbau (staré zástavbě) konče. Bez pracovního prostoru se ovšem neobejdu. Sdílíme spolu se Silke její ateliér, když je potřeba, a já plánuji v brzké době přesun na nové místo. Jelikož jsem často na cestách, je vlastně moje umělecká práce mým bezpečným prostorem. Tu mám vždycky u sebe.

 

Nyní vedeš seminář Gender and Space na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Jaké pedagogické metody používáš?

Seminář nabízí možnost diskutovat a přemýšlet o nápadech a koncepcích ve skupině a vzájemně se podporovat při jejich realizaci. Tímto způsobem je iniciován proces učení se navzájem. Fokus je na genderová studia z intersekcionální perspektivy. Přitom uplatňuji prinicipy knowledge sharing a snažím se spojit vědecké a umělecké přístupy tak, aby to bylo přínosné pro konkrétní projekty studujících a posluchačů*ek. Osoby ve skupině beru jako umělce*kyně vážně. Každý*á se v danou chvíli nacházíme někde jinde ve smyslu probíraných témat, vlastní umělecké tvorby a vlastní pozice ve světě. Je důležité vytvořit místo, kde se všichni můžeme navzájem setkat. Jinými slovy snažím se o to dostat tam, kde se nacházíte. Nevyžaduji, abyste přišli*y ke mně. Společně usilujeme o to věnovat čas a prostor k tomu, aby každý*á mohl*a naslouchat a mluvit.

---

*Romana Hagyo od roku 2014 tvoří uměleckou dvojici s umělkyní Silke Maier-Gamauf, se kterou spoluvydala v roce 2021 knižní publikaci „Über das Wohnen im Bilde sein“, která získala cenu Austrian Award of Excellence a byla oceněna stipendiem Johanny Dohnal. Ve svém umělecko-vědeckém výzkumu a pedagogickém přistupu otevírá možnosti umělecké intervence do genderově specifických prostorových a vizuálních řádů. Nyní působí jako hostující profesorka semináře Gender and Space na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Silke Maier-Gamauf působí jako umělkyně a kurátorka ve Vídni.

 

Text vychází s podporou AKTION Rakousko – Česká republika.

---

 

In the interview series the OFF-SITE CONVERSATIONS, author Lenka Štěpánková will ask five artists about cross-border artistic work and collaboration, intersections into public space and the redefinition of the art studio. "Off-site conservation" is a technical term originating from Latin, which translates as "outside the original place" of occurrence and is used in the natural sciences. This conservation practice is intended to ensure the protection of plants or animals outside their natural habitat. The Off-site Conversations interview series uses the anagram to critically test and analyse this conservation and preservation practice with artists located both outside and within their place of origin. The series continues with an interview with artistic researcher and visiting professor of Gender and Space at the Academy of Fine Arts in Vienna, Romana Hagyo. 
  
The main focuses of this text are the conventions, stereotypes and conceptions of representation that are linked to the themes of private and public spaces in the field of contemporary art. How can we interfere with and disrupt the spatial orders gender and socio-politically bound? Together with the artist Silke Maier-Gamauf, with whom Romana Hagyo forms an artistic duo, through the medium of photography, installation art, and interventions in public spaces, they challenge and rewrite these hegemonic arrangements in both public and private spaces. Their aim is to draw attention to the inaccessibility of these spheres to various groups of people, especially those who are homeless or on the run.

“As I am often on the road, my artistic work is actually one of my safe spaces. I always have it with me.”

 

As a Painting graduate at Die Angewandte in Vienna, how did you embark on your art and science career?

Working in the cultural sector is always a process or a journey, it's not straightforward. In the course of this journey, I became interested in certain themes, in feminism, in space, also in institutional critique. This led me to activism, and I tried other media than painting. For example, installation art, photography, performance. I always liked theory and text, and that led me to artistic research. For a long time, I kept these two areas of my work, art and science, separate, and it was only through my PhD project that I was able to bring these two areas together.

 

Where did you first encounter feminism in the public space? Why exactly gender and space?

Actually, as part of activism at political demonstrations or in activist working groups. At that time, feminism was not as visible as now, and the left was not that feminist, it only developed later. However, I encountered it very concretely in the form of a feminist group. We organized public events, panel discussions and presentations that shifted between art and theory in a feminist space. We had an audience of 40 people who came regularly. Connecting with the group, feedback and open dialogue was one of the main starting points to linking the themes of gender and space.

What challenges did you face during your artistic research given the respective period, gender issues and the associated precarizations and elusiveness of artistic research as such?

In the beginning I felt that many people didn't understand what I actually wanted. Art or science and gender on top of that. It was hard to make a connection between the three topics. Another challenge is that the two fields have different evaluation criteria and different forms of presentation. In my research and artistic practice, I am constantly striving for an encounter of these two worlds.

 

I ask this in regard to the artistic research and its impact on our immediate environment. I am more interested in this than, for example, in an academic environment where theory often replaces practice and can lose touch with the outside world.

You are actually talking about a problem that both art and science have, namely the connection to the outside, to society, to people. This is a problem not only for theory itself, but also for the visual arts and the entire cultural sphere. For me and Silke Maier-Gamauf it is important to connect with a wider audience through participatory art projects, such as guided walks or workshops in public spaces. To open a dialogue with different groups in society. It is part of our artistic work and essential for artistic research. It is important for me not to make such a dichotomy between science or theory and art as theory and practice. I think that is wrong - I believe that a good science also verifies its results. I often use the analogy: theory is the window through which we look at the world.

 

In your book "Über das Wohnen im Bilde sein" you and the artist Silke Maier-Gamauf, with whom you form an artistic duo, deal with the theme of the private and the public and critically examine the conventions, stereotypes and principles of representation that are gender and socio-politically linked to these places and spaces.

Yes, that's exactly the point. In the project we looked at the diffusion of public and private spaces in housing and asked the question of for whom is home a safe space at all. A lot of people don't have a home. That's how I got into the subject of migration. A lot of artists who have experience of migration are dealing with these questions in their artistic practice: for whom is public and private space accessible? Who has the right to cross borders safely? To the privacy of their data? It is important to point out that we do not all have the same conditions and freedom of movement. As an artistic duo, we also reveal that sharing is more and not less. We share our knowledge, skills, and artistic practice. Artistic collaboration itself can be a conscious act of distancing oneself from the capitalist conception of the artistic individual.

 

What is your experience with the Czech-Slovak art scene? Is such cross-border collaboration beneficial and are there any forms of support?

It was very important for me not to orient myself towards the West, but towards the East. It wasn't as common then as it is today, where this dichotomy is already being blurred. And yet it's actually so close. I had the opportunity to work on my long-term interest in housing estates during an artist residency in Bratislava. But I also worked on this project in the East of Germany and in Poland. Particularly in Bratislava I worked with residents of the Petržalka and Ružinov housing estates. A series of photographs originated from that. I asked local people on the street what was characteristic for the area and what I should photograph. They mentioned all sorts of places, playgrounds, a shopping centre. Then in the next part I took pictures of my personal impression of the city. We then applied a similar approach of looking at the city from the position of a visitor and from the position of a resident of the city in a larger group through group walks. This took place between 2010 and 2017 and was an art-research project "Walking through in the cities of Bratislava, Belgrade and Thessaloniki" in collaboration with the Künstlerhaus Wien. We were exploring and doing space. The great thing about the project was that there were a lot of us, something like 18 people, and we supported each other. Someone in the group was always from or knew the city, and others were temporary visitors. This was important for gaining perspective but also for naming the problematic aspects or, on the contrary, the positive things of the city.

 

What significance does an art studio have to you? Or do you work from home with all the traveling back and forth?

The question of having your own studio is quite precarious. Starting with short-term contracts, poor accessibility within the city and old equipment that requires expensive repairs in the so-called Altbau (old housing development). However, I can't do without a working space. Silke and I share her studio when needed. As I am often on the road, my artistic work is actually one of my safe spaces. I always have it with me.

 

You are now leading a seminar on Gender and Space at the Academy of Fine Arts in Vienna. What pedagogical methods do you use?

The seminar offers the opportunity to discuss and think about ideas and concepts in a group and supporting one another in their implementation. In this way, the process of learning from each other is initiated. The focus is on gender studies in art from an intersectional perspective. In doing so, I apply the principles of knowledge sharing and try to combine scientific and artistic approaches in a way that benefits the specific projects of the students and listeners. I take the persons in the group seriously as artists. Every one of us is somewhere else at any given time in terms of the topics discussed, our own artistic work, and our own position in the world. It's important to create a place where we can all meet. In other words, trying to get to where we are. I don't require you to come to me. Together, we strive to take the time and space to allow everyone to listen and talk.

 

Medallion:

Romana Hagyo and Silke Maier-Gamauf work as an artistic duo since 2014, they published the book "Über das Wohnen im Bilde sein" in 2021, which won the Austrian Award of Excellence and was awarded the Johanna Dohnal Scholarship.

Romana Hagyo's art-scientific research and pedagogical approach opens up the possibilities for artistic intervention in gender-specific spatial and visual orders. She is currently a visiting professor at the seminar Gender and Space at the Academy of Fine Arts in Vienna. Silke Maier-Gamauf works as an artist and curator in Vienna.

The text is published with the support of AKTION Austria - Czech Republic. Translation by Jana Gaussen.