Přijmout tmu a ticho

Tenhle rozhovor vznikal pomalu, pečlivě, stejně jako práce zahradní architektky a umělkyně Lucie Králíkové, zakladatelky výtvarně-ekologické platformy Efemér. Ač se s novým (snovým?) rokem díváme dopředu, pojďme se společně zastavit a ještě jednou se ponořit do adventu a magického času, kde světlo jen obtížně proniká tmou, kde nás hřejí rozpálená kamna a lidská pospolitost.

Jak se ti daří balancovat mezi zpomaleným adventním časem ve vašem domě na konci světa a zrychleným městským tepem nákupní horečky?

Přes dvacet let žiju ve velkém městě a posledních pět let také ve starém domě v pohraničí, téměř na samotě. Střídám tedy dva velmi odlišné prostory. Ten městský mi umožňuje pracovní uplatnění, venkovský mi ukazuje cesty k hlubšímu prožívání plynoucího času skrze okolní přírodu. Adventní doba v křesťanské kulturní tradici představuje čtyři týdny duchovních příprav na oslavu příchodu – narození Spasitele. Dříve prakticky znamenala útlum všech rušivých vjemů. Člověk se stáhl z veřejného života více do soukromí, uměl přijmout tmu a ticho a využít je ke kontemplaci. Dokázal si také leccos cíleně odepřít, aby si následně plně vychutnal sváteční hojnost. I když se pro naši většinovou společnost smysl adventu vytratil, já osobně v něm nacházím pro svůj život ve 21. století dost inspirativních momentů. V domě na samotě je není zas tak složité opět naplňovat. Pokud jste jen trochu citliví, přírodní cyklus vás vede, abyste do něj přirozeně vstoupili. Ve čtyři odpoledne padne tma a já se přistihnu, jak slastně sedím blízko kamen jen u svíček, čtu si nebo poslouchám mluvené slovo, loupu ořechy, zašívám děravé oblečení, rozjímám… Nikam se mi nechce odcházet a nechat se z tohoto klidového stavu vyrušovat.

Tímto způsobem trávím s přirozeností většinu prosincových večerů. Ve městě se mi dosahuje podobného klidového stavu hůře. Toto prostředí nabízí naopak přehršel možností, jak trávit čas. Ty člověka snadno svedou. V adventním čase se záměrně vyhýbám náměstím s trhy, přecpaným obchodním třídám a hlavně nákupním centrům, jinak se cítím okamžitě vysílená z přemíry zvuků, světla, davů lidí a také z pocitu, že se jen honíme za věcmi. Naopak si servíruji jen příjemné zážitky s přáteli a mojí otevřenou komunitou vytvořenou kolem Efeméru. V Brně se už sedmý rok scházíme ve čtyři ráno a putujeme jitřním lesem v tichu a ve tmě do klášterní kaple, kde si společně zpíváme a čteme své vybrané či vlastní napsané texty vztahující se k období adventu. Na jeden večer se taky zabydlujeme v Jurkovičově vile, sedíme kolem stolu v původně zařízené hale, zaměstnáváme své ruce a povídáme si. Celý rok se na tyto dny těším. V Praze zase už několikátý rok společně bdíme po tmě při svíčkách v galerii Entrance. Někdy zvládneme být vzhůru celou noc, jindy si lehneme v galerii do spacáků. Vyšíváme, čteme si úryvky z knih a brzy ráno se vypravíme do některého z vybraných kostelů na roráty.

V Ústí nad Labem jsme letos zkusili oživit jeden dávno zapomenutý zvyk-adventní novénu. Devět přihlášených rodin si štafetově předávalo každý večer růži (symbolizující Pannu Marii v očekávání), poskytlo jí na jednu noc u sebe zázemí a vzájemně se pohostilo. Zažili jsme krásné momenty, ale současně bylo obtížné najít takové účastníky, kteří by měli dva po sobě jdoucí večery čas, protože adventní novéna se slavila v hlavně v posledním týdnu před Vánocemi. Ten dnes patří k nejzběsilejším. Už dlouho se nechci smířit s tím, jak prožíváme předvánoční a vlastně i vánoční čas. Hledám si proto aktivně vlastní východiska, abych si jen nestěžovala na současnou konzumní dobu.

Je něco, bez čeho si neumíš představit Vánoce? Ať už je to vrkoč, jmelí nebo soška Panny Marie za oknem.

Nejvíc by mi chyběla společná pouť tmou, návštěva adventní krajiny a slavnostně prostřený stůl ozářený mnoha svícemi obklopený bohatou a inspirativní společností. Když čtu vzpomínky od Karla Klostermanna, nacházím v nich plno nádherných obrazů. Hájovna zapadaná sněhem s velkorysou jídelnou plnou pozvaných hostí, aby nikdo netrávil Vánoce sám. Tento obraz se mi letos zhmotnil, když jsme putovali první večer s růží v husté mlze do starého kamenného stavení po Němcích – na Löblhof. Vystoupali jsme po schodech do sálu (dříve tu byla hospoda), kam se nás ke slavnostně prostřené tabuli vešlo čtyřicet. Růže seděla v čele stolu usazena ve vysoké váze a naslouchala cinkání křišťálového skla a rozhovorům plynoucím v přátelské atmosféře.

Zajímá mě tvoje uvažování o vánočních trzích, ne v té podobě, jako je známe dnes, kde všechno staročeské je cítit přepáleným olejem, ale v kontextu vyrůstajícím z lokálních tradic. Jak by vypadaly trhy pod tvojí kurátorskou taktovkou? Byly by vůbec?

Dnešní doba produkuje tuny věcí. Hledám spíš cesty, jak tento trend nepodporovat a zbytečně nekonzumovat. Proč bych teda měla jít na trh? Kdybych si dovolila fantazírovat, dopřála bych městu naopak prostor pro adventní rozjímání. Odstranila bych z náměstí hlučné, kýčovité atrakce i stánky a do jeho středu postavila stůl s krabicí plnou obálek. Každá obálka by ukrývala kouzelný obsah, fungovala by podobně jako kdysi pouťové štěstí. Za určitou částku byste si vytáhli překvapení. Nebyla by to však žádná věc, ale inspirativní návod či pobídnutí, jak zkusit strávit předvánoční čas i jinak než nakupováním a postáváním v chumlu lidí se svařákem v ruce. V mých představách lidé staví u řek DIY sauny z dek a větví a v ohních nahřívají kameny, vydávají se na poutě tichým lesem bez rozsvícených mobilů, pořádají černé hodinky, scházejí se v kavárnách a pletou svetry… Teď jsem tu vyjmenovala, co mě první napadlo, ale tyto zážitky by se daly kurátorsky uchopit a jejich scénář i provedení zadat umělcům. Mohl by to být zajímavý experiment.

Jaká rostlina je pro tebe esencí českých Vánoc?

Určitě Barborka. Větévka z ovocného stromu (nejčastěji třešně), uříznutá v předvečer svátku svaté Barbory a ponechána opečovávána v teple, aby narašila. Pokud rozkvete přímo na Štědrý den, znamená to, že se osoba, která ji utrhla, následující rok vdá. Kvetoucí ratolest pak ve váze působí jako zázrak uprostřed nevlídné zimy. Bohužel dnes tuto něžnou krásu převálcoval bohatý výběr řezaných květin z dovozu. Další typickou českou vánoční rostlinou byla jabloň, respektive její plod-jablko. Kromě toho, že se používalo k věštebným účelům při štědrovečerní hostině, se z něj vytvářely různé objekty (např. Svět, Zahrádka, Třesolka..), mající přinést do domu zdraví, štěstí a prosperitu. A pak je tu ještě jedna specialita-růže z Jericha neboli rostlina vzkříšení. Vypadá jako suché schoulené klubíčko, ale pokud se dostane k vodě, rozvine se a zazelená. V literatuře jsem narazila na záznamy o máčení choulivky jerišské do červeného vína a sledování jejího zázračného „rozkvetení“ přesně na Štědrý den, máčena v jiné dny zůstala zavinuta. Já sehnala v liturgických potřebách vraneček, který se choulivce velice podobá a reaguje stejně na vlhkost, jen pochází z Mexika a ne z Palestiny. Taky ho namáčím o Štědrém dnu do vína a těším se z jeho kouzelného otevírání.

Je něco, co bys popřála městu v jeho nejširší možné všeobecnosti k Vánocům (do Nového roku)?

Městu bych popřála hlavně pevné zdraví v podobě pestré mozaiky pečlivě ochraňovaných zelených a vodních ploch. Dále bych mu vinšovala citlivé vedení i obyvatele, kterým není osud svého životního prostoru lhostejný, a kteří nemyslí jen na své lidské potřeby. Brnu přeju, aby nebláznilo, vykašlalo se na absurdní stavbu lanovky a nechalo u sebe v klidu nocovat havrany a chráněné kavky. Praze přeji, aby nebláznila, a ponechala žlutá světla v ulicích.

Aneta Kohoutová