Mezi promenádou a galerií: Čím může britský Photo Fringe inspirovat českou scénu?

Zatímco v britském prostředí je model festivalů typu „fringe“ dlouhodobě zakotvenou součástí kulturního ekosystému, v českém kontextu s ním pracovat téměř neumíme. Fringe přitom nepředstavuje jen divokou alternativu, ale především plně otevřený, decentralizovaný systém, který dokáže fungovat zdola i v podmínkách strukturální podfinancovanosti. V době, kdy české kulturní politice hrozí destrukce, škrtají se rozpočty a končí zavedené festivaly i galerie, nabízí britský festival současné fotografie Photo Fringe zajímavou inspiraci. Na jakých principech festival organicky propojující celou oblast jižního pobřeží skrze hlavní centra v Brightonu, Newhavenu a Portsmouthu stojí, jak může současná fotografie přirozeně prostupovat veřejným prostorem nebo jak lze v rušném turistickém centru komunikovat složitá témata, popisuje festivalový producent Ricardo Reverón Blanco.

Model festivalů typu „fringe“ není v českém prostředí zdaleka tak zakořeněný jako v Británii. Mohl byste přiblížit, jak Photo Fringe funguje?

Když mám vysvětlit náš model s Photo Fringe, jde v první řadě o festival založený na principu open-access. Vychází z DIY mentality a staví na komunitní iniciativě zdola. Vybízí autory k přemýšlení nad tím, jak naložit s prostředky, které mají k dispozici, a jak se spojovat s podobně smýšlejícími lidmi. Pomáhá jim realizovat vlastní tvorbu, výstavy i autorskou praxi, a to často v nekonvenčních prostorech. Fringe pro nás představuje odvahu vnímat experiment jako přirozenou součást procesu a nenechat se zastrašit přísně kurátorovanými přehlídkami ani velkými galerijními institucemi s jejich tradičními postupy. Právě tento komunitní rozměr tvoří základní filozofii celého festivalu, jejímž cílem je demokratizovat způsob, jakým fotografii vnímáme i prezentujeme.

Brighton platil po dlouhá léta za výrazné kulturní centrum a podél jižního pobřeží navíc vždy existovala opravdu aktivní umělecká komunita. S proměnami ve financování a uzavíráním řady různých prostorů specificky v Brightonu však mezi umělci vzrostla obrovská potřeba vystavovat, potkávat se a realizovat věci společně. V tomto decentralizovaném modelu funguje Photo Fringe jako zastřešující platforma, která autorům pomáhá rozšiřovat jejich dosah a zviditelňovat je. V rámci festivalu se potkávají tvůrci ze všech vrstev – ti, kteří vystavují poprvé, i zavedená jména. Vzniká tak přirozené prostředí pro vzájemné sdílení zkušeností. Je to příležitost představit i projekty, které ještě nejsou zralé na velkou samostatnou výstavu, ale v kolektivním formátu fungují výborně. Jde o to přemýšlet o prostoru v širších souvislostech: prezentovat tvorbu lze na mnoha různých místech a nemusí jít výhradně o jedinou kamennou galerii ve městě.

Jak velká část programu podléhá vašemu kurátorskému výběru a do jaké míry si výstavy organizují sami autoři?

V tradičním slova smyslu na festivalu nekurátorujeme vůbec nic. Naší rolí je produkce konkrétních projektů pod hlavičkou Photo Fringe. Příkladem je Collectives Hub, což je skupinová výstava uměleckých kolektivů, kterou připravujeme ve spolupráci s Phoenix Art Space. Vybereme osm kolektivů, kterým poskytneme prostory, ale samotný kurátorský koncept i instalaci si řeší skupiny zcela samy. Moje práce festivalového producenta spočívá v odborné podpoře a konzultacích, pokud o ně autoři stojí, nikoli v diktování koncepce. Předáváme tím iniciativu samotným umělcům a fungujeme pro ně jako podpůrná struktura.

Náš kurátorský vstup se týká hlavních festivalových center (hubů) v Newhavenu, Portsmouthu a Brightonu, kde vystavující vybíráme z otevřených výzev společně s partnery a odbornou porotou. Mimo to se ale může zapojit kdokoli, kdo si ve městě dokáže najít vlastní prostor. Takové výstavy si autoři kurátorují i organizují plně sami a my do nich nijak nezasahujeme – pokud projekt neporušuje základní etické rámce.

Jakmile festival odstartuje, udělujeme cenu Danny Wilson Memorial Award. O vítězné výstavě rozhoduje porota složená z kurátorů z institucí jako Photofusion či Photoworks. Vybraný autor získává finanční podporu a mentoring. Festival tím propojuje autory s teoretiky a pomáhá jim dlouhodobě rozvíjet praxi.

Jedna z klíčových výstav ve veřejném prostoru, Open Eco, je situována přímo na mořské promenádě – v těsném sousedství komerčních turistických lákadel, jako je Upside Down House nebo vyhlídková věž Brighton i360. Jak současná fotografie zvládá v takto rušném a komerčním prostředí soupeřit o pozornost? Daří se jí oslovovat náhodné kolemjdoucí?

Snaha dělat festival pro nejširší publikum je pro nás klíčová. Naše motto přímo říká, že „fotografie je pro všechny“. Chceme současnou fotografii přiblížit i lidem, kteří si myslí, že je umění nezajímá, a přimět je k zamyšlení nad tím, jakým způsobem všichni vnímáme obrazy v každodenním životě.

Výstava Open Eco staví do veřejného prostoru zásadní otázku: „Jak může fotografie změnit přístup ke klimatické krizi?“ Projekt vznikl na základě mezinárodní otevřené výzvy, z níž jsme vybrali 20 autorů. Každý z nich na tuto otázku odpovídá jediným snímkem. Velmi dobře si uvědomujeme, že kolem chodí lidé z nejrůznějších důvodů a nepřišli cíleně na výstavu. Proto sázíme na velmi výrazný vizuální styl, který má kolemjdoucí zastavit a přimět k pozornosti. Považovali jsme také za nutné doprovodit fotografie texty v novinářském stylu. Text slouží jako kotva – poskytne základní orientaci a pomáhá číst obraz v hlubších souvislostech. Cílem je vynést tvorbu z galerijních zdí do veřejného prostoru a probudit v lidech přirozenou zvědavost.

Výstava Open Eco představuje skutečně pestré a různorodé umělecké reakce na téma klimatické krize – máte pocit, že už máme jasnou odpověď na onu otázku: „Jak může fotografie změnit přístup ke klimatické krizi?“

Kéž by. O skutečném dopadu umění přemýšlím hodně. Z evaluací víme, že výstava v návštěvnících zanechává silný dojem. Síla umění spočívá ve schopnosti proměňovat perspektivu, přimět lidi zkoumat věci po vlastní ose a vnímat vlastní roli v klimatické krizi kritičtěji. Tento vliv se jen těžko kvantifikuje, ale považuji ho za podstatnou součást širší změny. Příkladem je i ekologický workshop, který pořádáme v negalerijním prostoru The Vault hned vedle výstavy. Přímo pro kolemjdoucí tam stavíme temnou komoru a snímky vyvíjíme pomocí šetrných ekologických vývojek. Chceme s lidmi mluvit o udržitelných procesech v samotné fotografii a propojit je s tím, co vidí na panelech. Je to neustálý dialog, který vlastně nikdy nekončí a zůstane živý tak dlouho, dokud klimatická krize nepomine.

Považujete outdoorové site-specific instalace za klíčový nástroj, jak složitá témata prostřednictvím současné fotografie přiblížit širší veřejnosti?

Uvažování o komunitě a o místech, kde tvorbu prezentujeme, je pro fringe model zcela zásadní. Hodně pracujeme s identitou pobřežního festivalu na okraji jižního pobřeží a vnímáme tuto krajinu jako specifický liminální prostor. Tato hraniční pozice se propisuje i do volby lokací: vystavujeme v klasických galeriích, ale stejně tak v hospodách, kavárnách, na billboardech, přímo na ulici a v dalších negalerijních prostorech.

Krása spočívá v tom, když se umění stane živou součástí městské infrastruktury. Když si na panelu přečtete text o takto závažných tématech a hned nato se rozhlédnete po okolním turistickém ruchu, vzniká kontrast, který vás přirozeně nutí věci kolem sebe zpochybňovat.

Tereza Bonaventurová