Argonaut

Publikace NE/GALERIE Sáry Šindelářové mapuje nezávislou galerijní scénu v Libereckém kraji. Postupně představujeme rozhovory se zakladateli jednotlivých kulturních institucí, které autorka pro publikaci připravila. Argonaut je komunitní spolek a kolektiv nadšenců, umělců a řemeslníků, jehož název odkazuje k chobotnici a jejím chapadlům – metafoře propojení různých profesí, dovedností a přístupů. O spolku i jeho práci jsem si povídala se dvěma zakládajícími členy, Vojtěchem Kožešníkem a Janem Schwarzem.

Jak vznikl prostor Argonaut a co bylo na začátku vaší vize?

Na začátku byl Argonaut, odtud je i ten název. Argonaut je latinsky chobotnice a pro nás to byla metafora – chtěli jsme vytvořit prostor, kde se potká zhruba osm různých uměleckých a řemeslných oborů: sochař, malíř, hodinář a další. Cílem bylo, aby lidé tvořili v jednom prostoru, navzájem se ovlivňovali a pomáhali si, aby nikdo nebyl zavřený sám doma ve svém ateliéru. Tak vznikl Argonaut. Na začátku nás bylo asi sedm, postupně někteří odešli, jiní přišli a z těch původních jsme zůstali tři. Dnes už máme zase nové členy. Tohle je náš třetí prostor. Ten první byl v Rumunské ulici. Pronajali jsme si ho s tím, že to neměl být party prostor ani bar, ale místo, kde někdo šije, někdo maluje – zkrátka aby nikdo nebyl sám.

Vaše činnost přesahuje klasickou galerii – čím je Argonaut jiný?

Jsme jiní tím, že nejsme vázaní žádnými konvencemi a nemáme dopředu danou tvář nebo směr, jakým se musíme prezentovat. Je nám jedno, jestli tady bude techno, metal, výstava abstraktního umění nebo krajinky. Jsme otevření všem. Zároveň jsme otevření lidem, kteří třeba nikdy v životě nevystavovali. Roky si malují do šuplíku, pak se jednou odváží a zjistí, že v oficiální galerii je to drahé nebo o ně ani nestojí. My jsme chtěli být, a jsme, takoví „nakopávači“ začínajících umělců. Udělají u nás první nebo druhou výstavu, někdo si jich všimne, mají se od čeho odrazit a mohou si napsat do CV, že už vystavovali.

V čem pro vás spočívá nezávislost v umění? Jak důležitá je otevřenost vůči komunitě?

Nezávislost je pro nás hlavně svoboda a nekomerčnost. Nikdy jsme nechtěli vydělávat na kulturních akcích. Máme svoje zaměstnání a Argonaut je pro nás koníček. A právě proto, že ten koníček nemusí vydělávat, může být svobodný. Nikdy jsme nemuseli dělat výstavy kvůli penězům nebo přemýšlet, co nám co vydělá. Naopak – když máme nějaké peníze, můžeme podpořit konkrétní lidi nebo projekty.

Pracujete i s veřejným prostorem mimo klubovnu? Co je pro vás důležité při realizaci?

Já osobně hodně pracuji mimo klubovnu, věnuji se street artu. Když se ti nelíbí nějaká část města, snažíš se ji zlepšit. Je za tím určitá filozofie – lidé si často pečlivě zdobí své byty a domy, ale to, co je za plotem, je nezajímá. Od města se tak trochu odpoutávají. Mně přijde důležité používat ulice a zdi jako součást vlastního prostoru. Liberec je pro mě takový velký byt. Když někde zkrášlím podchod nebo opravím nějaké místo, dělám to proto, že kdyby to byla moje zahrada, dal bych si tam lavičku taky. A já lavičky opravdu dělám – nejen malby, ale i drobné zásahy, které mají město zpříjemnit. Další přesah je v tom, že když někdo osloví Argonaut s tím, abychom udělali výstavu, stánek nebo workshop, fungujeme jako skupina. Už jsme realizovali několik výstav mimo náš prostor – například na náměstí, kde jsme zaplnili galerii pracemi pouze od členů Argonautu. Nejde tedy jen o shromažďování děl na jednom místě, ale i o schopnost fungovat jinde.

Vnímáte Argonaut spíš jako alternativní galerii, nebo otevřený kulturní uzel?

Nikdy jsme se neprofilovali jedním směrem. Ty dvě věci se nevylučují. Chceme být prostorem, kde se člověk může realizovat tak, jak chce.

Jak si vybíráte, co se u vás bude prezentovat?

Kurátora nepotřebujeme. Na 95 % věcí říkáme ano. Neškatulkujeme se – když přijde někdo s čímkoliv, dá se to u nás vystavit. Jediné výjimky jsou extrémní ideologie, se kterými spolupracovat nechceme.

Spolupracujete s dalšími nezávislými platformami v Liberci?

Asi s každým jsme se nějak potkali. Liberec je malý, takže se známe. Buď jsme půjčili světla, u někoho vystavovali, nebo si navzájem doporučili umělce. Spolupracovali jsme s malými galeriemi, ale i s Oblastní galerií nebo městem Liberec. Jsme takovým průsečíkem různých scén.

Jaká akce měla největší ohlas?

Největší je náš festival VRUT, který děláme už pátým rokem. Máme tři patra – nahoře výstavy, dole koncerty a úplně dole elektronickou party. Velký ohlas měla i výstava Procesistů s velkoformátovými obrazy, která odtud odstartovala jejich další výstavní šňůru. A samozřejmě koncerty a technoparty, kam přišlo i tři sta lidí.

Jaký projekt byste chtěli uskutečnit, kdybyste měli neomezené možnosti?

Chtěl bych kostel sv. Máří pod soudem. Kdyby nám ho někdo pronajal, udělali bychom tam skvělý kulturní stánek. Reálně to asi nedopadne, takže zůstaneme tady, dokud nás majitel nevyhodí. 

Co podle vás v Liberci chybí?

Mám pocit stagnace, hlavně u mladých. Je hodně konzumentů, ale málo tvůrců. Lidé si dlouho budují respekt, jsou svázaní školní kritikou a bojí se vystavovat. Často čekají, až budou „dost dobří“. Jsme hodně otevření a čekali jsme, že to povede k větší aktivitě, ale někdy lidé spíš přijdou jen na party. Děláme workshopy, veřejné malování s lektorkou a živým modelem, ale návštěvnost je menší, než jsme čekali. Bereme to jako zkušenost a do budoucna to chceme dělat zábavnější.

Sára Šindelářová