Tereza Sýkorová - Voda nám pomáhá pustit a odpustit

Umělkyně Tereza Sýkorová* propojuje v rámci své umělecké praxe objekty z různých materiálů, jako jsou látky, nitě, fotografie a dřevo, a spojuje je v nové celky. Její organická spolupráce s jedinečným přírodním prostředím Madeiry umožňuje, aby tato díla interagovala s přírodními prvky, mořem, sluncem a pískem. Site-specific objekty jsou ostrovem ovlivněny nejen z hlediska přírodního a kulturního, ale také subjektivního, kde hraje velkou roli vtělená paměť a nevědomí. Tereza Sýkorová interpretuje vodu v souladu s hydrofeminismem teoretičky Astridy Neimanis, přičemž propojuje metaforu vody s hlubinami paměti a znovuzrozením.

 ---

V roce 2022 jsi absolvovala magisterské studium v ateliéru intermedií na pražské UMPRUM. Závěr tvého studia se nesl v duchu covidových restrikcí. Jak vnímáš tyto okolnosti zpětně a ovlivnily tvou diplomovou práci Meta Euphoria?

Vždycky jsem se vyhýbala zaškatulkování do jedné umělecké disciplíny. Tehdy pro mě bylo ale klíčové rozhodnutí, věnovat se obrazu do hloubky. Když jsem se pak následně vrátila k textilním sochám, použila jsem tyto nově nabyté zkušenosti a celé se to tím propojilo.

Ve své diplomové práci Meta Euphoria jsem se zaměřila na průzkum podstaty a síly obrazu. Analyzovala jsem paralely mezi středověkým a digitálním obrazem a vliv technologického pokroku na lidskou psychiku. Snažila jsem se ukázat, že otázka spirituality v umění zůstává aktuální, což jsem reflektovala i v teoretické části. Inspirovaly mě myšlenky teoretika W. J. T. Mitchella, významné postavy v oblasti vizuálních studií. Jeho koncept „pictorial turn“ – obratu k obrazovému, mi pomohl lépe porozumět tématu. Jak ses ptala na vliv pandemie, tak má volba práce s obrazem vycházela i z aktuální doby pandemie, kde jsme čerpali a byli ovlivněný plochými obrázky z digitálních sítí a displejů. 

Žiješ na Madeiře, kde tvoříš a aktivně vystavuješ. Cesta na Madeiru měla svou genezi, od stáže v tamním uměleckém centru po rozhodnutí přesunout se na ostrov natrvalo. Popsala bys, jak ses na ostrov dostala? 

Poprvé jsme se na Madeiru s partnerem rozhodli odjet kvůli pandemii. V té době byl tento ostrov pro nás neobjevený ve svém divokém přírodním prostředí. V první fázi našeho pobytu zde bylo úžasné zažít totální odpočinek po příjezdu z rušné Prahy a prostě se zregenerovat. Nyní, když jsme zde usadili, věnuji mnoho času meditaci v přírodě, ve svém ateliéru nebo doma. Zaznamenávám svůj vnitřní hlas a hodně reflektuji svou tvorbu, což jsem ve městě nebyla schopná vnímat. Předpokládám, že roli hrál stres ve škole a tlak na dosažení rychlých úspěchů, což jsem tady mohla konečně pustit a jít do hloubky.

All of us, textilní objekt

Mezitím jsi ale odjela na pracovní stáž do rušného Londýna, kde jsi pak měla samostatnou výstavu v galerii 1B Window. Je pro tebe podstatné mít se kam navracet, ale zůstat v kontaktu se současným uměním ve velkých metropolích?

Pro mě byly klíčovými zkušenostmi studium v Praze a následně přestěhování se do ještě většího města, konkrétně Londýna. Oboje mi ukázalo, že jsem schopná se v takových prostředích uplatnit. Ačkoli obě zkušenosti přinášely výhody, pro kontinuální práci jsem si uvědomila, že potřebuji úplně odlišné prostředí, což pro mě poskytuje Madeira. Přestože se nacházím mimo velká města, necítím, že bych byla odtržena od profesionálního a kulturního sektoru. Většina mé komunikace a spolupráce s dalšími profesionály probíhá skrze osobní kontakty, e-maily a komunikaci z domova.

V současné době si myslím, že není nezbytné být fyzicky přítomen v centru dění. Nicméně, pro mě byla zkušenost života ve velkém městě stále důležitá. Paradoxně jsem nejdřív považovala Madeiru za nevhodné místo, ale nakonec mě právě tady umění oslovilo. Pak mě pozval kurátor Rodrigo Costa vystavovat v galerii Anona ve Funchalu na Madeiře. Celé je to zvláště propletené a tento pocit jsem pak částečně reflektovala přímo na výstavě v Anoně, která se jmenovala Ravelled.

Výstava ve Funchalu předznamenala tvůj návrat k látkovým sochám, které jsi propojila s obrazy. V sérii Ravelled se zabýváš tématy nedorozumění, nespravedlnosti, strachu, zmatku a ve vybraných slovech jako CHOICE, SENSE, FOCUS hledáš možná řešení nebo smysl mezilidských vztahů a naší vzájemné provázanosti. Popsala bys to blíže?

V rámci výstavy Ravelled jsem používala slova, která měla silně subjektivní význam, a každý divák vnímal něco odlišného. Pro mě bylo klíčové slovo Choice, což odkazuje na možnost volby v kontextu tématu zamotaného života. Pro mě měla velký význam výstava The WELL v Londýně. Tato specifická instalace čerpá inspiraci ze slovanské mytologie, kde studna symbolizuje čas, život, magickou moc a portál do jiných světů. V rámci tohoto díla jsem také poprvé umístila sochy do vody, což jim dodává nový život a kontext.

Postupně jsem začala kombinovat látkové sochy s obrazy a tištěnými fotografiemi, a to vedlo k mé spolupráci s fotografy, jako jsou Samuel Alex Petráš, Karolina Jankiewicz nebo Maria Luis Gonçalves, kde jsme fotili sochy na konkrétních místech, jednou ve sladké vodě v jezírku a pak ve slané vodě v oceánu. 

foto Maria Luis Gonçalves

Zajímá mě, jak jsi téma vody do svých objektů vtiskla a jakou máš s vodou osobní zkušenost na Madeiře, kde své sochy fotograficky zobrazuješ na pláži a přímo v oceánu.

Na Madeiře hraje voda dvojí roli. Zaprvé, geografická izolace ostrova vytváří esenciální prvek, kde voda obklopuje tuto lokalitu. Zadruhé, systém levád propojuje ostrov a sahá až do 16. století, kdy byla zahájena výstavba zavlažovacích kanálů. Tyto kanály proplétají celý ostrov. Pro mě má voda na Madeiře multifunkční význam. Je jakýmsi živlem, který oživil moji sochu. Voda představuje život, narození a spojuje nás, protože z ní vznikáme a pijeme ji. Zároveň však existuje kontrast mezi stojatou vodou a oceánem, přičemž oba tyto aspekty vody představují odlišné symboly. Rozdíl mezi dvěma fotografiemi spočívá v tom, že první socha, kterou jsme pustili do klidného jezírka, symbolizovala loučení a smrt, zatímco druhá socha představovala znovuzrození a energii oceánu.

Inspiraci čerpáš také z konceptu hydrofeminismu, který vyvinula feministická kulturní teoretička Astrida Neimanis. Ta vidí naše těla jako klíčovou součást přírodního světa.

Z hlediska hydrofeminismu jsou naše těla vnímána jako křehký a zranitelný organismus, vyžadující jak individuální, tak kolektivní péči. Toto téma jsem důkladně rozpracovala ve své výstavě Ravelled. Až na Madeiře jsem si uvědomila klíčovou roli vody v našem vzájemně propojeném světě. V antické mytologii je voda vnímána jako prostředek, který nám umožňuje na chvíli zapomenout na pozemský život, ale zároveň nám dává možnost znovuzrození. Voda nám pomáhá pustit a odpustit. Hydrofeminismus mi poskytl slova k tomu, čemu jsem se věnovala od samého začátku. Všechny ty prvky spojené s přírodními národy, pohanskými náboženstvími a subjektivním vnímáním spirituality jsou obsaženy v tématu hydrofeminismu a cyklu vody. I když tyto elementy byly vždy přítomny, trvalo nějaký čas, než se dostaly na povrch a začaly dávat smysl. Téma ve mně muselo dozrát.

---

Lenka Štěpánková

*Tereza Sýkorová je absolventkou ateliéru Volného umění III na UMPRUM v Praze. Její umělecká praxe reflektuje různorodé intermediální přístupy, kterými prošla během studií. Kromě designu obuvi na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a ročního studia kresby na Ostravské univerzitě absolvovala stáž v ateliéru sochy na pražské Akademii výtvarných umění.

V její sochařské a objektové tvorbě dominuje ruční práce s různými materiály, zejména látkami a dřevem. Zaměřuje se na hledání ekologických materiálů a uplatňuje udržitelné technologie. Tereza se identifikuje s globálním občanstvím a společenskou jednotou, což reflektuje i prostřednictvím své tvorby. Aktuálně žije a tvoří na ostrově Madeira.