JANA ŠÁROVÁ - Fantasmagorie je moje realita

Rozhovory
20.10.2023

V sérii rozhovorů Lucie Michnové se autorka zaměřuje na zkoumání situace současné generace umělkyň a umělců v období deseti let následujících po ukončení uměleckého vzdělání a zabývá se otázkami vlivu prostředí ve vztahu k umělecké tvorbě. Téma udržení si umění v životě po absolvování vysokého uměleckého vzdělání je aktuální a je nutné se mu věnovat. Sdílení zkušeností má potenciál přispět argumenty k současné diskuzi. Zároveň se v rozhovorech otevírá i otázka vztahu k veřejnému prostoru a jeho zapojení do umělecké tvorby.

Jana Šárová (✶ 1988) je malířka. Studovala na Akademii výtvarných umění v ateliérech Vladimíra Kokolii a poté u Tomáše Vaňka. Je autorkou zaměřenou výhradně na svou malbu, kterou kontinuálně mnoho let rozvíjí. Aktuálně má za sebou velkou výstavu Fusion v Galerii Václava Špály v Praze a vydání stejnojmenné monografie. Naše rozhovorové setkání proběhlo u Jany doma, v domku na okraji Prahy, kde také pracuje. Zajímala mě především její cesta, která vedla od expresivních počátků výstřední studentky AVU po velkou výstavu, která ji na současné umělecké scéně zcela legitimizuje a stabilizuje, a také mě zajímalo, jak se jí daří fungovat v uměleckém provozu.

---

Jak ses dostala k umělecké tvorbě a co na tebe mělo při rozhodování o tvém směřování největší vliv?

Rozhodnutí, že se stanu umělkyní, přišlo už dávno. K malbě jsem se dostala v dětství a ani si nepamatuji, kdy a jak to začalo. Naštěstí rodiče vždy respektovali mou volbu a rozhodující bylo také to, že mi nikdy v ničem nebránili. Též mě ovlivnila babička, která byla milovnicí módy a působila vždy stylově a elegantně. Měla byt plný starožitností a obrazů a byla mi svým chápáním a vkusem mnohem blíže než zbytek rodiny.

 

Pamatuji si tě ze střední školy, kterou máme společnou. Působila jsi už tehdy jako výrazná a vyspělá osobnost. Jak na toto období na SUPŠ v Českém Krumlově vzpomínáš?

V Krumlově jsme měli výborné učitele malby Michala Vavrečku a Evu Výbornou, kteří se nám věnovali individuálním způsobem, obvyklým spíše na vysokých školách. Vedli nás k zodpovědnosti a zároveň nás respektovali. Tam jsem si vytvořila zásadní vztah k práci. Šlo o disciplínu, pracovat každý den, dát tvorbě čas a umět ho efektivně využít. V tom vidím výhodu školy obecně, protože člověk už pak v životě nemá nikdy tolik času.

 

Kolem tvého přijetí na AVU panuje tuším nějaká legenda.

O přijímačkách jsem přemýšlela koncepčně, protože jsem se na školu chtěla opravdu dostat. Bylo tedy nutné vyhnat věci do extrému, hlavně takové, které považuji za důležité. Potřebovala jsem vyniknout a vypadat jinak než ostatní. U uchazečů uměleckých škol se opakují podobné rysy. Tehdy to byly zejména pokreslené boty, dlouhé vlasy, upatlané ruce a expresivní tvorba několika věcí zároveň. Mně ovšem bylo blízké dbát na pořádek, neušpinit se a být disciplinovaná. Takže jsem se rozhodla to ukázat trochu performativně. Extrémně jsem dbala na svůj čistý pracovní prostor, pečlivou přípravu, a když mi náhodou něco upadlo, tak jsem to teatrálně zanesla do koše. Spoluuchazeče jsem vnímala jako svou konkurenci, takže jsem se s nikým nebavila a soustředila se jen na práci. Jedním z úkolů bylo volnější zadání a já jsem chtěla malovat kůži makrely, protože měla krásný třpytivý povrch. Napadlo mě to předchozí den u večeře. Požádala jsem tátu, ať mi ji nalepí na prkénko, jenže když jsem ji přinesla do školy, tak tam začala v prostoru strašně smrdět. Zamořilo to celou školu, takže se všichni seběhli a chtěli mi tu rybu vyhodit. Poslední den přijímaček jsem změnila vizáž. Přišla jsem v deseticentimetrových podpatcích a vypadala jsem jako někdo jiný, to mě hodně bavilo.

 

 

Studovala jsi v ateliéru Vladimíra Kokolii, jaké to bylo?

K Vladimírovi mě to táhlo, přišel mi tam tehdy nejzajímavější. Občas říkal věci, kterým rozumím až dnes. Je to moudrý člověk, ale chvíli mi trvalo, než jsem to dokázala ocenit. V jeho ateliéru Grafika II to bylo náročné. Míval různá období, jedno takové nás třeba nutil malovat figuru od rána do večera, ale já nejsem příliš přizpůsobivý typ a těžce snáším někým nastavený stereotyp. Všichni studující se to snažili dodržovat, včetně mě, ale moc mi to nešlo. Extrémní dril a režim hodnotím zpětně jako velký přínos. Nakonec jsem ale studium dokončila v ateliéru Tomáše Vaňka, kde jsem tehdy byla jediná, kdo tam maloval. Tam byla svoboda a mnoho zajímavých a různorodých lidí ze všech koutů světa.

 

Stalo se během těchto studijních let něco zásadního, co tě pak směřovalo dál?

Spousta studujících dokončí školu a potom se na umění z různých důvodů vykašle. Nevěřím, že škola může dát nějaké vnitřní nastavení, spíš ho prověřuje. Já sama jsem vedla běžný studentský živelný život a tvorbou jsem trávila veškerý volný čas. Abych si to mohla dovolit, musela jsem chodit na všemožné brigády a také mě podporovali rodiče. Po dokončení školy jsem ani nepociťovala žádné prázdno, protože jsem tolik nebyla svázaná jenom s uměleckou bublinou. A jelikož jsem začala vystavovat i prodávat obrazy již během studia, tak jsem v tom plynule pokračovala a mohla jsem se kontinuálně věnovat tvorbě i po dokončení školy. Zároveň mohu říct, že mám velké štěstí na lidi kolem sebe.

 

AVU jsi dokončila před osmi lety, jaká byla tvá cesta k etablování se na umělecké scéně?

Mou osobní strategií je pohybovat se uvnitř scény a účastnit se dění. Zkrátka je potřeba být u toho. Jestli má mou práci někdo ocenit, tak se s ní musí potkat. Tento přístup není vhodný pro introverty, tedy pokud někdo nerad chodí mezi lidi, může se pak cítit odřízle. Dnes fungují také sociální sítě, ale já spíš věřím osobním vazbám na fyzické úrovni.

 

Přemýšlím, jak zásadní může být při rozvoji dlouhodobé umělecké praxe vlastní ateliér. Jak je pro tebe důležité mít ten svůj a jakou má podobu?

Ateliér je místo, kde pracuju. Nemám určené, jak takový prostor musí vypadat, jestli má být bílý nebo jaké má mít rozměry. Musí ale fyzicky existovat. Potřebuji mít oddělený prostor na práci a na život, to je priorita. Dělám si ateliér vždy na tom místě, které mám k dispozici. V průběhu let jsem pracovala na různých místech, ale protože maluju na zemi, je pro mě důležité mít čistou, hladkou podlahu a netoužím například po industriálním prostoru. Kdybych neměla ateliér, cítila bych se jako bezdomovec.

 

Jak vnímáš stabilitu umělecké profese?

Nevnímám umění apriori jako zaměstnání, ale vlastně to tak je, protože mě to živí. Primárně tak ale neuvažuju. Je to práce, která mě hlavně ze všeho nejvíce baví, a kdyby nebylo možné se tím živit, tak bych to dělala stejně. A stabilitu či nejistotu umělecké profese vnímám podobně jako u podnikatelů. Záruka příležitostí je nejistá. Mně osobně pomáhá dlouhodobá spolupráce s Galerií Havelka.

 

Jak taková spolupráce vypadá a jaké ti dává jistoty?

Obecně mohou být spolupráce nastavené různě, ale zpravidla platí, že galerie aktivně pracuje na tom, aby měl umělec příležitost vystavovat a prodávat obrazy. Galerie má své kontakty nebo je vyhledává a pomáhá s organizací a produkcí.

 

 

Máš teď za sebou velkou a úspěšnou, až téměř retrospektivní výstavu v Galerii Václava Špály, jak to prožíváš?

Nemluvila bych o retrospektivě, na tu se ještě necítím. Pro mě je výstava Fusion důležitá v tom, že jsem měla možnost ukázat svou práci jako celek. Je vidět kontinuální soubor, který vznikal v průběhu posledních deseti let. A potěšilo mě, jak to nakonec dopadlo, za což vděčím také kurátorovi Radku Wohlmuthovi. Na výstavu jsem se připravovala poslední dva roky, většina obrazů byly zápůjčky a menší část tvořily mé nové obrazy, které by ale vznikly, i kdybych tu výstavu neměla. V mé práci je jedním z důležitých aspektů právě čas, který se nedá obejít, uspěchat nebo přeskočit. Trvá mi dlouho, než obraz namaluju. Z hlediska věčnosti mi to připadá rozumné a bylo by krátkozraké se to snažit urychlit. Samozřejmě jsou metody, způsoby a důvody, kdy něco musím udělat rychle, pak to tak udělám. Ale nakonec zůstane zásadní ten obraz a ne čas, který jsem mu dala.

 

Dlouhočasovou malbu jsi mohla snáze praktikovat ještě předtím, než se ti narodilo děťátko, jak se tvá práce proměnila s mateřstvím?

Nechci nic uspěchat a ani mateřství nechci ošidit, je to zase otázka času. Buď víc spím, nebo víc tvořím, ale prakticky to dělám tak, že maluju, když miminko spí. Snažím se udržet režim. Netrávím čas před obrazem hledáním, většinou dopředu vím, co chci malovat, a tak je snadné namalovat jen určitou část. Je to dané mým přístupem k malbě.

 

Na výstavě ve Špálovce byla vidět značná proměna námětů a motivů, které tvé obrazy zobrazují. Kurátor Radek Wohlmuth je popisuje jako záznamy tvého života.

Inspiraci čerpám z přítomnosti a všeho, co se děje kolem mě. Občas si připadám jako magnet na příběhy. Ráda se obklopuji zajímavými až bizarními lidmi, kteří ani nemusí být z umělecké bubliny, ale spíše z různých dalších prostředí. Potom je ten život pestřejší. A také se mi to promítá do motivů a bytostí, které jsou na obrazech. Ty pak mohou být vnímány jako fantasmagorie, ale často představují pestrou realitu.

 

https://www.youtube.com/watch?v=EJ910XNEEeE

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Rozhovory
01.11.2022

HILDA KOLEKTIV

Rozhovory
20.09.2023

MICHAELA ŠINDLEROVÁ - Zaměřuji se na zkoumání paměti a vzpomínání

Rozhovory
22.10.2022

Kniha Plantlovers – Neviditelná botanika městského prostředí. Rozhovor Lenky Štěpánkové se Sašou Střelcovou.