Jak si vytvořit vnitřní město

Jiné místo je site-specific divadelní inscenace, která vznikla pro festival Regiony v Hradci Králové v rámci projektu Kultivace 800. Ten oslavuje 800. výročí od první písemné zmínky o městě.

Městská meditace pro dvacet pět diváků v režii Anny Klimešové a Petra Erbese by se dala rozdělit na dvě části. Ta první se odehrávala v tiché odhalenosti v centru města na Velkém náměstí na vršku dřevěné konstrukce, kterou speciálně pro tuhle inscenaci vytvořil vizuální umělec Tomáš Moravec. Tenhle dočasný městský focal point dal divákům nadhled nad městem, ale zároveň je postavil do hodně exponované pozice. Zatímco sledovali město, město sledovalo je, jak sedí v kruhu a podávají si kartičky, které fungovaly jako pozvánky ke společné imaginaci i prožívání přítomného urbanistického okamžiku. Uprostřed dřevěné instalace byla díra, malý bazének napuštěný vodou, z něhož se ozývaly tóny zvukové krajiny živě hrajícího hudebníka Iana Mikysky. Meditaci v druhé půlce přerušilo slovo a ze sedícího kruhu se přelila do performativního tempa a společné řízené procházky v srdci Gočárových okruhů.

O přípravách celého projektu i reakcích publika na tenhle v polabské nížině nezvyklý formát mluvili herci Lucia Čižinská a Petr Ťopek, průvodci tohoto neobvyklého městského zážitku.

V jaké fázi jste do projektu naskočili vy jako herci, průvodci městem a spoluautoři?

Petr: My jsme v tom vlastně úplně od začátku. Nejdřív jsme měli takovou laboratoř, kde jsme zkoušeli různé přístupy k městu v Praze, a pak jsme byli v Hradci na čtyřdenní rezidenci. 

Lucia: Zkoušeli jsme to takhle ve dvou. Vlastně ve třech ještě s Ianem (zmíněný hudebník Ian Mikyska, pozn. red.) od začátku. Ale spíš než na vytváření příběhu jsme se soustředili na principy.

Na jaké principy?

Lucia: Různě jsme se procházeli po městě a zkoumali, co funguje a co ne. Jakým způsobem se dá na město pohlížet tak, aby z toho člověk měl nějaký zážitek. Každý z našeho tvůrčího týmu měl zadání – udělat městskou procházku pro ostatní, jejíž cílem bylo vytvořit si nějaké filtry, přes které se na město můžeme koukat – na to, kterým zrovna procházíme, i na to, které známe od narození. 

Bylo něco, co vám vůbec nefungovalo?

Petr: Asi tam nebyly věci, o kterých bychom si řekli, že jsou úplně blbost. Ale bylo tam dost prvků, které nám pro tohle představení přišly nefunkční. Měli jsme tam třeba hodně full-on meditativní části, které by pro větší skupinu nefungovaly. 

Lucia: My jsme si dlouho mysleli, že ta procházka bude daleko strukturovanější. Ale tuhle představu jsme nakonec úplně opustili. Jakmile jsme totiž v Hradci přišli na tu naši dřevěnou plošinu, do které jsme se totálně zamilovali, tak se nám z ní už vůbec nechtělo dolů. 

Takže ta původní myšlenka směřovala spíš k procházkovému formátu?

Petr: Měli jsme vytyčená konkrétní místa, kam publikum vzít, ale pak jsme si řekli, že procházka je sice důležitá, ale nemusí být vůbec takhle specifická. Celý projekt je autorská věc, a víte, jak to tak s autorskými věcmi bývá – na začátku se nahodí nějaký koncept, pak se začne rozpracovávat a pak se to stočí někam jinam, na základě toho, co jsme už společně prožili v rámci zkoušení. A tak se to předělává a najednou to začne všechno dávat smysl.  

Odkud kam vedly vaše kroky v rámci zkoumání Hradce?

Petr: Když jsme do Hradce v květnu přijeli, měli jsme jasné zadání – začít město vnímat skrze lidi. Rozdělili jsme se do menších skupinek, a chodili jsme po městě a ptali jsme se lidí, kam by v Hradci nikoho nikdy neposlali, protože by to místo neměl nikdo vidět. Pak jsme právě na ta místa chodili a těch jmenovaných věcí jsme si všímali. Po návratu do Prahy jsme začali pracovat na architektonickém konceptu instalace na Velkém náměstí a tak se nám to zalíbilo, že jsme se rozhodli, že to musíme úplně maximálně vyždímat, a to i na úkor procházek. 

Lucia: Mně tam právě v určitý moment chybělo jít se podívat na nějakou část města, která má svoji stinnou stránku. Ale o tom všichni v Hradci vědí, mluví o tom, a i my na to narážíme v té inscenaci. 

Petr: Pro mě v určitý moment začala být právě silnější ta linka vnitřního města – v zásadě je jedno, co je kolem tebe, důležitější je, jak k tomu přistupuješ zevnitř. Takže se zase vracím trochu k tomu, že bylo pro nás důležitější předat principy, možnosti jak nahlížet na město, než to spojovat s konkrétními místy. Já třeba ty filtry používám doteď. 

Já jsem vlastně u toho hodně myslela na Komenského a Labyrint světa. Dva průvodci, brýle a jdeš. 

Lucia: No ale zase na druhou stranu máme každý jinou barvu těch brýlí. Já jsem byla nedávno se sestrou v Neapoli a překvapilo mě, že její městské brýle měly úplně jiný filtr než ty moje. Říkala jsem si, jestli jsme vůbec ve stejném městě. Přijde mi v pořádku mít někdy brýle růžové a někdy tmavé, smutné. Pustit si písničku a dojímat se nad tím, jak v tomhle městě zrovna prší. 

Jakou roli hrála pro vás korespondence architektů Kotěry a Plečnika, která byla jednou z iniciačních jisker celého projektu?

Petr: V Praze na zkouškách jsme četli jenom úryvky. Zato jsme si přečetli celá Neviditelná města od Itala Calvina. 

Lucia: Ta korespondence byla spíš takový impuls, ale pak se to stočilo ke Calvinovi a vnitřnímu prožívání města. 

Dneska vás čekají poslední dvě reprízy představení Jiné místo. Jaké doposud reagovalo publikum? Dokázalo s vámi odkrývat vrstvy městského palimpsestu?

Lucia: Já jsem překvapená, jak moc se do toho diváci dokázali ponořit. Vím, že není lehké takhle vypnout, protože nejsme zvyklí to dělat. Ale měla jsem pocit, že většině to bylo příjemné. Samozřejmě, někteří do toho vůbec nedokážou vplout, a já to plně respektuji. Třeba se odpojí v rámci procházky, jakmile nejsou tolik na očích. Pro mě bylo hodně zvláštní sedět takhle blízko u nich. Já totiž všechny ty instrukce dělám společně s diváky, i na té procházce, takže jsem do toho úplně ponořená. Ale zároveň jsem ve stresu, aby z toho měli hluboký prožitek. Několik lidí dokonce brečelo. 

Petr: Já to mám dost podobně. Jsem překvapený z toho, jak velká část diváků je ochotná se na chvilku zastavit. Mnohdy tam vznikly kouzelné momenty. Stejně jako Lucia se pokaždé dostávám do toho meditativního stavu. Baví mě, že i když je prožívání inscenace individuální věc, tak zároveň jde o kolektivní zážitek bytí ve městě. 

Lucia: Na druhou stranu je pak ale hodně znát, když tam je nějaký rušivý element, což se samozřejmě několikrát stalo. Třeba lidi, co byli celou dobu na mobilu. Tak jsme trochu změnili taktiku a nutili jsme všechny účastníky vypínat telefony. 

Petr: Je to hodně citlivé – jakmile dojdeme k tomu společnému okamžiku a v tu chvíli se objeví někdo, kdo na to není zrovna naladěný, tak se z něj stává rušivý element. Ale mě to zase baví, i o to v tom představení jde. 

Jak se vám osobně hrálo všem kolemjdoucím na očích?

Lucia: Když jsme zkoušeli, bylo mi úplně jedno, že mě někdo vidí. Ale když tam najednou byli diváci a bylo to součástí toho představení, tak jsem si říkala, že to je hrozně divné. Jako kdybych tam seděla nahá. Musela jsem se na to hodně naladit a uklidnit se. Pro mě to byla i herecká výzva, že můžeme být vlastně normální, sedět tam sami za sebe a stát si za celým představením. 

Všechno, co v rámci inscenace říkáte, zní přirozeně a autorsky, ne jako naučená replika. Jak vznikl text, skrze který divákům přibližujete svůj pohled na město?

Lucia: Měli jsme takovou improvizační hru, kdy jsme jen leželi na zemi, měli zavřené oči a popisovali, jak by naše ideální město vypadalo. Petr Erbes tyhle zkoušky nahrával a na základě toho pak vznikly naše repliky. 

Petr: Takže to jsou naše slova na základě nějaké imaginace. Sice se to vztahuje k Hradci, ale pro mě je to spíš pořád o nějakém vnitřním městě. Skrze Hradec jsem si vytvořil osobní město se všemi principy a filtry. Původně to tedy měl být Hradec, ale my si v tom každý můžeme najít svoje vlastní místo. Z každého města se může stát to tvoje.

Lucia: Spíš jsme hledali, co mají evropská města společného – náměstí, kašny, nádraží, stinné stránky, touhu po změně, historii.

Je pro vás Hradec teď jiným místem?

Lucia: Naprosto. Já k němu měla silný vztah už předtím. Poprvé jsem tady byla v rámci festivalu, a pak jsem přijela jen tak a měla jsem pocit, že si ze mě někdo dělá legraci. To město se úplně proměnilo. Teď jsem se ale dva týdny dívala na Hradec optikou, kterou jsem nikdy žádné město neviděla. S každou reprízou jsem přišla na nové vrstvy. 

Petr: Pro mě je to s každou další reprízou intenzivnější. Už míjím ty povrchové věci a prostě jen kopu do hloubky. Já miluju tahle imaginační cvičení, kdy si máš představit, kolik vrstev je pod tebou nebo jaké je tvoje snové město. V tom bych mohl strávit hodiny. Jenom bych si procházel jednotlivá patra až ke středu země.

Rozhovor vedla Aneta Kohoutová