Schopnost architektury trasovat bezpráví

Dokáže prostor mluvit? Je v něm vštípena historie, ale i současné represivní praktiky tak evidentně, že může usvědčovat ze zločinů? Na tyto otázky odpovídají specialisté na forenzní architekturu i další obory důsledným výzkumem, kdy mapují místa násilí či devastace přírody.

Výstava Svědectví prostoru v Galerii Jaroslava Fragnera, kurátorovaná Karolínou Pláškovou a Nelou Kuhnovou, se zaměřuje na architekturu jako médium, které nejen tvaruje stavební masu, ale také odkrývá pravdu. Snad i trochu mimoděk tím přispívá k debatě o palčivé otázce funkce či podstaty umění a cílí na jeho potenciál přispívat, společně s ostatními disciplínami, ke spravedlivějšímu světu. Široká veřejnost se může na půdě galerie seznámit s procesy, jimiž mohou architektura a umění dokumentovat a prezentovat porušování lidských práv i ekologických zločinů, které zůstávají bez potrestání a často i bez pozornosti. Na výstavě se postupně představují výzkumné týmy Forensic Architecture (Velká Británie), Forensis (Německo), tým Alison Killing (Nizozemsko / Velká Británie) a Beirut Urban Lab (Libanon), součástí výstavy je obsáhlý doprovodný program.

Architektura výstavy Adama Kvačka a Maxe Čuhela zdůrazňuje její prostor jako místo digitální koláže tvořené mnoha obrazovkami, které klade do společného vztahu materiální konstrukce. Obrazy na displejích nás seznamují se složitým procesem vyšetřování pomocí satelitních snímků, modelů zkoumaných míst nebo lidských výpovědí. Návštěvník může skrze koexistenci virtuální a „reálné“ dimenze pociťovat složitost současného světa, kde fyzické a digitální už nelze striktně oddělit. Prostředí galerie je jakýmsi místem setkání několika aktérů, kteří se vzájemně ovlivňují a skrze svou juxtapozici nabízejí nové perspektivy.

Na první pohled může znít pojem „forenzní architektura“ cize a umění vzdáleně. V jádru se jedná o hlubokou analýzu prostředí, ve kterém architektura přebírá roli důkazního materiálu. To, co se odehrálo v konkrétním místě, je vtisknuto do struktury krajiny a měst, do architektonických prvků i územních celků.

V případě skupiny Forensic Architecture, v českém prostředí výstavně představené v roce 2018 v Galerii VI PER, kurátorský přístup cílí na její méně známý projekt. Ve spolupráci se svou sesterskou berlínskou agenturou Forensis místo svého původního zaměření na Izrael a Palestinu kolektiv tentokrát přichází s výzkumem německé kolonizační minulosti. V kontextu české společnosti, kde je novodobá německá historie vnímána primárně optikou druhé světové války, otevírá tento projekt upozaděné téma – genocidu v Namibii. Význam osvěty činnosti Forensic Architecture a Forensis je nesporný – výzkumníci a výzkumnice řeší stále nová a aktuální témata, jako je v současnosti např. vývoz zbraní do Izraele. Vstupují tedy do křehkého pole německé politiky, kde je současná podpora Izraele nebo Palestiny velmi citlivou a polarizující otázkou.

Projekt German Colonial Genocide in Namibia: The Hornkranz Massacre od Forensic Architecture a Forensis se zaměřuje na masakr, který německé koloniální jednotky spáchaly 12. dubna 1893 na osadě ||Nâ‡gâs, známé také jako Hornkranz, v dnešní Namibii. Tento útok se považuje za počátek genocidní kampaně proti národům Nama a Ovaherero, která vyvrcholila mezi lety 1904 a 1908.

Díky propojení studia historických map, starých fotografií a vzpomínek potomků přeživších se podařilo zrekonstruovat původní podobu osady. Forenzní architektura umožňuje nahlédnout do doby před masakrem, do struktury míst a domovů, které před masovým zločinem tvořily zázemí komunity. Současně se pečlivě zaznamenávají ústní svědectví potomků obětí. Tato analýza orální historie představuje sběr cenných vzpomínek a útržků příběhů, předávaných z generace na generaci. Vedle lidských svědectví zůstává svědkem i krajina – Forensic Architecture a Forensis zkoumají, jak masakr a následná kolonizace pozměnily půdu a vegetaci.

Britská architektka a investigativní novinářka Alison Killing je první architektkou, která kdy získala prestižní Pulitzerovu cenu (2021) udělovanou za žurnalistické počiny. Výstava prezentuje oceněný projekt, zaměřený na odhalování rozsáhlé infrastruktury represivních zařízení, která čínská vláda buduje s cílem utlačovat menšinovou ujgurskou populaci. Architektka ve spolupráci s novinářkou Meghou Rajagopalan a programátorem Christem Buschekem využila satelitní snímky k analýze a mapování míst sloužících jako detenční zařízení. Skrze analýzu architektonických prvků dokázala, že je jejich cílem zadržovat stovky tisíc Ujgurů a dalších muslimských menšin, a odhalila důkazy o rozšiřování těchto zařízení, což naznačuje záměr dlouhodobého věznění této populace.

Zatímco útlak Ujgurů není v tuzemském prostředí tak žhavou politickou otázkou, debata o válce v pásmu Gazy je plná kontroverzních a bouřlivých reakcí. A právě touto oblastí se zabývá tým Beirut Urban Lab z fakulty inženýrství a architektury na American University of Beirut. Analyzuje městskou infrastrukturu, vystavené dílo zahrnuje Gazu, Západní břeh, území Jižního Libanonu a severního Izraele (v daném pojetí jde o „okupovanou/historickou Palestinu“). Tým využívá jak tradiční metody výzkumu, tak i nové technologie pro dokumentaci zdevastovaných městských prostředí a pochopení toho, jak se lidé přizpůsobují nedostatku základních potřeb a služeb, jako je elektřina, voda a zdravotní péče.

Téma výstavy je náročné, zároveň má ovšem potenciál zaujmout širší veřejnost neobvyklým pojetím architektury jako nástroje pro výzkum společenských i environmentálních problémů. Klade totiž otázky, které se dotýkají nás všech: Jaká je role architektury a umění v době krizí? Jak může prostor nést paměť, přestože se ji lidé snaží vymazat? Architektura se může stát nástrojem, který má reálný dopad, investigativním způsobem odhalovat reálné události a zasazovat se o spravedlivější podmínky ať už pro člověka, nebo pro životní prostředí.

Jednotlivé projekty se během výstavy představují postupně a doplňují je přednášky objasňující, jak komplexní celá tato problematika je. Projekty se střídají na hlavním promítacím plátně i na dalších obrazovkách na mohutné konstrukci uprostřed sálu. Tato fluktuace (audio)vizuálních obsahů zvýrazňuje dynamičnost mapovaných událostí. Výsledná selekce tak nepůsobí jako statická přehlídka děl, ale spíše jako neustále se proměňující platforma, která aktivně komunikuje s publikem. Tento otevřený formát podtrhuje naléhavost jednotlivých výzkumů a upozorňuje na jejich aktuálnost a proměnlivost.

Svědectví prostoru. Role architektury v ochraně lidských a environmentálních práv
9. 10. 2024 – 2. 2. 2025
Galerie Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, Praha 1
otevírací doba: středa–neděle, 14:00–19:00
vstupné dobrovolné

Tereza Vydrová