Od kosmu k ohni: Jak Joanna Warsza kurátorsky přepisuje Hamburk

Hamburk se v posledních letech výrazně zapisuje na mapu evropských měst, která systematicky rozvíjejí současné umění ve veřejném prostoru. Zásluhu na tom má mimo jiné pětiletý kurátorský projekt From the Cosmos to the Commons, jehož autorkou je kurátorka a městská kurátorka Hamburku Joanna Warsza. Nejde o sérii izolovaných výstav, ale o dlouhodobý proces, v němž se každý ročník věnuje jednomu z živlů a zároveň aktivuje jiné místo ve městě. Projekt tak postupně vytváří alternativní mapu Hamburku — mapu tvořenou současným uměním, pamětí, architekturou, opuštěnými prostory, ekologickými otázkami i kolektivní představivostí. Hlavní expozici vždy doprovází bohatý veřejný program rozvíjející ústřední téma.

První ročník s podtitulem Cosmos (2025) vycházel z odkazu hamburského historika umění Abyho Warburga (1866–1929), jedné z nejvýznamnějších osobností humanitních věd přelomu 19. a 20. století. Warburg zásadně proměnil způsob uvažování o obrazech – nechápal je jako izolovaná umělecká díla, ale jako nositele kulturní paměti, symbolů a motivů, které putují napříč epochami i různými kulturami. Právě z jeho myšlení později vyrostla ikonologie, systematicky rozvinutá Erwinem Panofským. Ve své hamburské „kulturněvědné“ knihovně shromažďoval materiály věnované dědictví antiky a jejím proměnám v evropské kultuře, čímž vytvořil jedinečný model mezioborového výzkumu. Přestože po druhé světové válce zůstával jeho odkaz dlouho stranou zájmu, od 80. let se k němu znovu vracejí historici umění, filozofové i kurátoři.

Není proto náhodou, že Joanna Warsza otevírá celý pětiletý projekt právě Warburgem. Neodkazuje k němu pouze jako k významné hamburské osobnosti, především přebírá jeho způsob uvažování. Stejně jako Warburg sledoval putování obrazů, symbolů a kulturní paměti napříč časem, vytváří Warsza prostřednictvím současného umění novou mapu města. Z jednotlivých výstav se stávají body na této mapě – propojují různá místa, historické vrstvy i kolektivní zkušenosti a postupně proměňují způsob, jakým město čteme, jak o něm přemýšlíme a co si odvážíme. Výstava se odehrávala ve Stadtparku a v okolí Planetária Hamburk, kde architekt José Délano navrhl eliptickou trasu propojující krajinu, architekturu a kosmologické myšlení. Warburgovo zkoumání antických forem a jejich přežívání v evropské kultuře zde sloužilo jako východisko pro úvahy o tom, jak dnes obýváme planetu a zda je možné hledat nový společný planetární hodnotový systém.

Výstava byla výrazně decentralizovaná a návštěvník musel jednotlivá díla doslova objevovat v prostoru parku, ne však planetária. Umělci a umělkyně zde neřešili pouze hvězdy či astrologii, ale především otázku, jak dnes obýváme planetu a zda je možné uvažovat o společném planetárním hodnotovém systému. Mezi nejvýraznější realizace patřila nově instalovaná Sunflower Fields Agnes Denes, procesuální dílo postupně proměňující krajinu, textilní instalace Małgorzaty Mirgy-Tas z cyklu Herstories, keramická intervence Salwy Aleryani, environmentální projekty KITE či práce Hody Tawakol, Heidi Voet a kolektivu Chto Delat a další. Právě u Mirgy-Tas byla předchozí spolupráce s kurátorkou znát. Umělkyně propojuje veřejný prostor s přepisováním historických narativů. Její textilní „transparenty“ žen (aktivistek, vzdělavatelky, antifašistek) instalované na budově planetária navazovaly na autorčinu dlouhodobou sérii Herstories. Romská zkušenost zde nevystupovala jako okrajový příběh, nýbrž jako součást evropské kulturní paměti.

Druhý ročník s podtitulem Fire (2026) přesouvá pozornost do historického centra Hamburku, do ruin kostela sv. Mikuláše, zničeného během bombardování v roce 1943. Oheň zde není chápaný pouze jako katastrofa, ale také jako proměna, paměť, zjevení a možnost obnovy. Výstava je komornější než v předchozím ročníku, což odpovídá samotnému prostoru ruin, a více se soustředí na fyzický prožitek místa. Architekturu opět vytvořil José Délane. Silně zde rezonuje zvuková instalace Nikity Kadana Songs for Sirens umístěná ve věži kostela. Zvuk sirén ve výšce 76 metrů proměňuje návštěvu v tělesnou zkušenost nejistoty a zranitelnosti. Autorka teheránského původu Neda Saeedi zase využívá prostor bývalých oken – vitráží k abstraktní skleněné instalaci inspirované zaniklou vodní krajinou vedle kostela, čímž propojuje paměť místa s materiálem zrozeným z ohně. Sklo se formuje při vysoké teplotě, v podstatě se rodí z ohně a také s ním může opět zemřít. Poetické dílo se tak snaží navázat na to, co bylo pohřbeno a zapomenuto.

Zajímavou konceptuální rovinu otevírá také instalace Lene Markusen, která uvažuje o městě jako o živém organismu. Autorka Hamburk nechápe jako soubor staveb a ulic, ale jako tělo procházející proměnami – přehřívá se, nese jizvy historických traumat, stárne a reaguje na klimatickou i společenskou krizi. Lene Markusen zároveň propojuje tuto představu s ženským tělem a zkušeností menopauzy jako přirozeného období fyzické transformace. Dialog navazuje také s dílem hamburské sochařky Barbary Haeger, jejíž spálený anděl se v ruinách kostela stává symbolem zranitelnosti i obnovy. Přestože samotná instalace působí výtvarně méně přesvědčivě, její koncept patří k těm zajímavějším momentům celé výstavy.

To nejzajímavější na projektu From the Cosmos to the Commons však nejsou jednotlivá díla, ale způsob, jakým Warsza pracuje s městem jako s dlouhodobým organismem. Každý ročník přesouvá pozornost jinam – z periferie do centra, z kosmu k ohni, z planetárního měřítka k historické paměti. Hamburk se tak nestává pouze kulisou pro umění, ale médiem, jehož význam se průběžně rekonstruuje . V tomto smyslu projekt otevírá širší otázku: jak může současné umění dlouhodobě proměňovat způsob, jakým čteme jedno město? Jak může současné umění pomoci k většinu a reálnějšímu podvědomí klimatické krize? Warsza nenabízí jednorázovou výstavu, ale postupnou rekultivaci veřejného prostoru, paměti i kolektivní imaginace.

A právě dlouhodobost je jednou z největších deviz tohoto projektu. Schopnost odhalovat neviditelné infrastruktury města – jeho historii, traumata, ekologické vrstvy i možnosti budoucnosti – činí z hamburského projektu jeden z nejpozoruhodnějších kurátorských experimentů současnosti. Není proto náhodou, že jedním z dalších témat bude v roce 2029 voda – živel, který město doslova utváří. Hamburk totiž není jen městem na řece, ale městem vystavěným na vodě. Její přítomnost formovala jeho hospodářství, urbanismus, každodennost i vztah ke světu. Warsza tak nepracuje s živly jako s metaforami, ale jako s prostředky, skrze něž lze znovu číst samotnou strukturu města.

Tea Kříž