Ukradené galerie

Kolem půlnoci v květnu 2010 se Artur Magrot s Alessandrou Svatek vloupali do jedné z nepoužívaných vitrín v ulicích Českého Krumlova, umístili do ní xeroxy svých obličejů a pozvali pár přátel na víno a vernisáž. To, co se ze začátku jevilo jako jednoduchá intervence dvou mladých umělců, se rozrostlo do pravidelného setkávání na stejném místě ve stejný čas. Vznikl tak živelný projekt Ukradených galerií (UKG). Aniž by Artur s Alessandrou něco podobného plánovali, bavila je myšlenka rozšiřovat UKG podobným způsobem, jako to dělají McDonald ‘s nebo Starbucks.

Síť namísto centralizace

V  Českém Krumlově se od té doby střídala výstava každý týden a díky tomu se podařilo rozšířit povědomí o galerii mezi umělkyně a umělce, početné publikum, média i turisty. Přispělo k tomu také pravidelné setkávání, místní si je lehce zapamatovali. Nebylo nutné vytvářet pozvánky a propagaci, tu zajišťovala hlavně síť vystavujících a jejich publikum.

Začali se ozývat zájemci o provozování UKG z různých koutů světa, se kterými se snažili být Artur s Alessandrou v kontaktu. Své zkušenosti sdíleli také na společných konferencích pořadatelů UKG, které organizovali. Zájemci o provozování UKG dostali doporučení vytvořit jednotný systém  zaznamenávání výstav formou dílo plus návštěvníci, který pomáhal hlavně záznamu a archivaci výstav, jež se střídaly ve vražedném tempu a množství. Tyto záznamy, nejčastěji ve formě fotografií, poté sdíleli na stránkách Ukradené galerie a na sociálních sítích.

V roce 2016 se galeriím věnoval také projekt Action Galleries kurátorky Lenky Sýkorové, která psala o jejich existenci v Českém Krumlově, Praze, Písku, Telči, Děčíně, Linci, Drážďanech a Nitře. Galerie fungovaly i v Lisabonu či Miláně. Podle odhadů zakladatelů se za deset let existence „ukradenek“, tedy do roku 2020, uskutečnilo několik tisíc výstav a kolem sedmi set jich proběhlo přímo v Českém Krumlově.  Galerie takto vyprodukovaly obrovské množství záznamů a zajímavé by jistě bylo se k nim v současnosti vrátit. Úkol pro digitální archeology budoucnosti?

Fyzické sdílení

Jednou z franšíz UKG je také dodnes funkční vitrína v děčínské části Podmokly, kterou v roce 2013 založil básník, kulturní organizátor a pedagog Radek Fridrich spolu s Ottou Chmelíkem z děčínského archivu. Na jeho budově se galerie dodnes nachází. Impuls pro založení UKG v chřadnoucí čtvrti severočeského města našel Radek původně v článku časopisu Respekt o síti „ukradenek“, který ho  nadchl.

Také Radek byl inspirován možností přinést do veřejného prostoru města nové podněty, ale zároveň  povzbudit zájem veřejnosti o vnímání místního okolí a ukázat, že se v něm dá něco dělat a že lze zlepšovat jeho kvalitu. V podobném duchu, avšak s odlišným přístupem k organizaci i financování vitríny, přistupuje ke galerii kurátorka Adéla Kopecká, děčínská rodačka a absolventka Kurátorských studií na ústecké Fakultě umění a designu UJEP, která po Radkovi v roce 2023 převzala organizaci galerie. Podobně je na tom v současnosti také vitrína v Českém Krumlově, kterou se v roce 2021 rozhodly obnovit Viktorie Nácalová, Lenka Volfová a Dominika Rhiannon Lewis, které jsou spojeny ještě s provozem místního kulturního prostoru Prádelna. Tyto dvě Ukradené galerie jsou zároveň posledními, které z celé sítě přetrvaly do dnešních dnů.

Energetický kapitál

Od počátku je síť UKG významně postavena na dobrovolné práci. V Českém Krumlově pomáhali Artur s Alessandrou spoluorganizovat skoro všechny vernisáže bez nároku na honorář a také Radek Fridrich s dalšími dobrovolníky vedli celých deset let galerii v Děčíně formou DIY. Společně se shodují, že to pro ně byly obohacující časy – hlavně díky lidem, které poznali, a pocitu smysluplné práce, ale také díky vazbám, které nově vznikly mezi návštěvníky.

UKG se bezesporu za léta svého fungování staly nedílnou součástí české nezávislé výstavní scény a jejich přínos ve smyslu vytvoření robustní organizace a sítě namísto centralizace či kurátorského upozadění ve prospěch širší veřejnosti je otevřen zhodnocení a dalšímu rozvoji. Projekt je rozhodně zajímavý svou prací s širokou veřejností a komunitami, čímž přinesl alternativu mimo hierarchie v rámci české umělecké scény. Mísení komunit, jádra návštěvníků, kolemjdoucích a komunity samotných vystavujících nechť zůstane inspirací pro vytváření inkluzivních prostorů otevřených fyzickému sdílení, budování sounáležitosti a protipólem pro současné rozdělování společnosti.

Petra Widžová