Díky letním olympijským hrám 2024 žije v těchto dnech většina světa sportem. Nevyhneme se mu ve veřejném či mediálním prostoru ani na sociálních sítích, a vykoukne jistě i tam, kde bychom to nečekali. Významná a intenzivní sportovní událost i její přesahy jsou přirozeně v hledáčku lidí napříč společností, v pozitivním i v negativním smyslu. V posledních letech se stále častěji probírá neudržitelnost her, invazivní urbanistické zásahy, předimenzovaný rozpočet a politické skandály. Můžeme přesto na jejich pozadí vnímat prostor pro kulturu, vyprávění příběhů jednotlivců a hodnotu lidského setkání v rámci sportu? Zhmotňuje se vůbec během her olympijská myšlenka, kterou ve své podstatě zosobňuje fair play, tolerance a mírová existence, nebo se jedná pouze o nefunkční ideál? Právě sportovní témata, olympijská myšlenka a lidská figura v pohybu fascinovaly sochaře Zdeňka Němečka.
Němeček působil v Československu v 50. až 80. letech. V roce 1959 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze sochou hokejového brankáře, která stávala na pražské Štvanici. V roce 1970 představil první realizaci sportovní plastiky ve veřejném prostoru. Jednalo se o fotbalového brankáře, stál před Aztéckým stadionem v Mexico City. Po něm následovala celá řada sportovně zaměřených děl. Běžci pod názvem Zvítězím (1972) v Mnichově, Diskařka (1982) v Moskvě či Skokanka do vody (1986) ve Frankfurtu nad Mohanem. Sochy určené pro zahraničí i tehdejší Československo spojovalo jejich umístění ve veřejném prostoru. Možnost odstupu od sochy, prázdný a vzdušný okolní prostor i důsledný výběr pilířů a podstavců, na kterých sochy stály, byly pro Němečka zásadní a důležité. Současný veřejný prostor, kde se nyní sochy nacházejí, o ledasčem vypovídá. Je často zastavěný, omezený, plný. Hmatatelně se zde střetává minulost s přítomností. Socha basketbalisty Soustředění (1977) před sportovní halou na Folimance je obehnána do výšky kolen nevzhledným zábradlím, které má zamezit opakování incidentu, kdy do sochy nacouvalo auto a dílo poškodilo. Parkoviště je ostatně všude kolem, aut přibývá a z volného veřejného prostoru pro lidi vzniká prostor pro auta. Podobná situace je i v pražských Holešovicích. U sportovní haly je socha Hokejisty (1972) mezi parkovacími místy a z přední strany je přístup k ní přehrazen vysokým kovovým zábradlím. Dílo stojí samo – oproštěné od doby, kterou přežilo, i od svého autora. Němeček zemřel v roce 1989 a plastiky tak přišly nejen o svého autora, ale i o zastánce. Sochy v některých případech z veřejného prostoru nenávratně mizí. Socha štafety Poselství (1975) z prostranství vedle Strahovského stadionu potichu zmizela v lednu 2023 a Gymnastu (1978) bychom před pražským Domem sportu hledali také marně. Osudy některých zahraničních soch jsou neznámé, ale třeba v Německu o ně stále pečují.
Osobnost a dílo Zdeňka Němečka je pro někoho fascinující, pro jiné minimálně kontroverzní. Sochař reprezentoval svým dílem oficiální umění před rokem 1989 a to mnohým stačí k tomu, aby jej ihned zavrhli a celý jeho život a dílo i veškerou diskuzi orámovali jediným heslem – komunista. Je potřeba zmínit, že od roku 2016 se Němečkův odkaz podařilo částečně rehabilitovat. Český olympijský výbor inicioval vydání sochařovy monografie, jeho díla se objevila na řadě výstav, které se věnují sportu. V roce 2024 je to výstava Na led! Hokej a bruslení v obrazech v Národní galerii v Praze, výstava Jízda v trutnovském Centru současného umění Epo1 a výstava Umění pohybu – sport, politika, kultura v díle Zdeňka Němečka v Galerii UM na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Michaela Režová
foto Šimona Němečková
foto04.jpg
foto01.jpg
foto02.jpg
