Metro jako podhoubí a inspirace

Podzemní páteř pražské veřejné dopravy, ikonický a nadčasový design, rychlost a efektivita, propojování architektury a umění ve veřejném prostoru, evropský standard a milion cestujících každý den. To je pražské metro, jehož linka C v roce 2024 slaví 50 let provozu. Namísto ochutnávky legendárního černobílého metro dezertu, který se servíroval při jeho slavnostním otevření a je dosud v prodeji, slaví jeho výročí Dopravní podnik spolu s Galerií hlavního města Prahy sérií uměleckých intervencí na vybraných stanicích této linky.

O propojování architektury, designu a výtvarného umění v metru se uvažovalo již při jeho výstavbě v 70. letech – v rámci tzv. „čtyřprocentního zákona” bylo nutné vyhradit část alokovaných financí na osazení uměleckými díly ve veřejném prostoru, jehož bylo metro součástí. Pražské metro bylo budováno jako památník socialistické současnosti a propojovalo tak progresivní technologie s tradičnější památkovou péčí. Původní koncepce metra rovněž pracovala se specifickou barevností pro každou stanici a odlišením linek použitím rozdílných materiálů – tak jako tomu zůstalo dodnes.

Míra dnešní svobody uměleckého a tvůrčího projevu je ale nesrovnatelná s omezenými možnostmi uměleckého vyjádření v režimem kontrolovaných uměleckých dílech z doby před padesáti lety, která musela navzdory svým neoddiskutovatelným výtvarným kvalitám sounáležet s ideologickou doktrínou. Galerie hlavního města Prahy se tedy rozhodla uspořádat otevřenou výzvu na návrhy a realizace dočasných uměleckých objektů, umělecko-architektonických zásahů nebo performativních či umělecko-výzkumných intervencí pro prostranství pěti stanic linky metra C. Vybraná umělecká díla, která budou vznikat od září do prosince 2024, tak doplní aktuální vizuální identitu stanic metra Vyšehrad, Budějovická, Kačerov, Pražského povstání a I. P. Pavlova. U příležitosti 50. výročí zahájení provozu na trase C chceme skrze soutěž projektu LCL vyzvat současné umělce a umělkyně k dialogu jejich umělecké tvorby s vrstvou tvorby předchůdců, kteří dostali před 50 lety možnost uplatnit svá díla ve veřejném prostoru metra.

První dočasná umělecká intervence v rámci projektu LCL, která byla dokončena v červenci, se nachází na stanici Florenc. Kurátorky projektu LCL – Marie Foltýnová z Galerie hlavního města Prahy a Anna Švarc, hlavní architektka pražského metra – oslovily Michala Škapu a Matěje Olmera, dva tvůrce, jejichž díla zde vstupují do dialogu napříč platformami v obou směrech jízdy. Autoři jsou oba více než dekádu součástí lokální galerijní a umělecké scény, vycházejí ale rovněž ze své zkušenosti se streetartovou komunitou, jejíž přívrženci často pronikali do útrob metra a stávali se tak jeho dočasnou součástí. Michal Škapa v návrhu pro Florenc využívá konkrétní prvky a symboly související s metrem, estetika jeho malby vychází z graffiti a fragmentarizace města. Matěj Olmer mu dělá protějšek evokující městskou džungli a spojnicí s metrem jsou abstraktní a dynamické lineární tvary. V případě muralů na stěnách za kolejištěmi se inspirují urbanistickým prostředím, pohybem po městě, jeho fragmentarizací a rychlostí.

Na Florenci také přibude trvalé umělecké dílo Synapse od Jana Poše, které je výsledkem soutěžního dialogu Světlo pro metro pořádaného ve spolupráci Galerie hlavního města Prahy a Dopravního podniku. V bezprostřední blízkosti Hlavního nádraží, na nové promenádě směrem na Žižkov, GHMP spolu s Richardem Loskotem ještě v tomto roce umístí uměleckou instalaci Variety pracující s textem a digitální technologií ve spojení s lístkovými překlápěcími tabulemi známými z metra i nádraží v minulém století. Výtvarná díla a umělecké intervence na zbylých výše zmíněných stanicích metra budou vybrány skrze otevřenou výzvu.

Namísto vymazávání kulturní hodnoty děl z minulých režimů se projekt LCL snaží o vytvoření produktivního dialogu mezi minulostí a současností. Jak tedy vypadalo metro před 50 lety? Hlavním architektem metra byl Jaroslav Otruba, konkrétně na trase metra C se ale podílelo více než 50 česko-slovenských architektů a ateliérů, což je zřejmé v různorodosti jejich koncepce. Původní architektonické ztvárnění stanic metra bylo inspirováno estetickou vyvážeností a symetrií podzemní dráhy v Moskvě, která je ale oproti střídmému technicistnímu a funkcionalistickému ladění pražského metra mnohem opulentnější a honosnější. Jako obklad stanic je použit mramor, většinou bílý a šedý. Dominantním estetickým prvkem jsou zde keramické tvarovky, které najdeme ve všech stanicích, různě kombinované a barvené. Na několika stanicích, které budou osazeny v rámci projektu LCL, se již výtvarná díla vyskytují – například na Kačerově najdeme nástěnný pískovcový reliéf od Vladislava Gajdy, skleněné vitráže se spirálami od Benjamina Hejleka či mramorovou fontánu od Jiřího Kryštůfka. Kamenná plastika Barikáda od Stanislava Hanzíka je zase umístěna na stanici Pražského povstání a na I. P. Pavlova se můžeme kochat kamenným reliéfem lvů z původních Novoměstských hradeb. Stylové spektrum původních soch tedy zůstává široké – vedle monumentálních figurálních plastik byly osazeny i abstraktní objekty.

Pražské metro představuje krevní systém českého hlavního města, na který můžeme nahlížet mnoha perspektivami a v několika měřítcích – od monumentálních urbanistických plánů a stavebního inženýrství po drobné detaily, jako je grafický a typografický systém informačních tabulí či tón hlášení ve vozech. V souvislosti s rekonstrukcí stanice Jiřího z Poděbrad se v poslední době zájem o interiér metra znovu rozvířil tragikomickou debatou o finanční a umělecké hodnotě zmizelých barevných obkladových kazet na lince metra A – lidově zvaných „prsa” a „anti-prsa” –, které se v aukcích běžně draží za tisíce. Ať již jde o záhadně ztracené kusy interiéru metra, jeho zvelebování současnými uměleckými díly či komentáře o relevanci děl z režimů minulých, prostředí metra vždy vzbuzovalo vášnivé emoce a diskuze. Především ale umožňuje široké spektrum možných kreativních interpretací a odpovědí na otázku, co pro nás metro v dnešní době znamená, na kterou by měla vybraná díla projektu LCL reagovat.

Agáta Hošnová