Hele, nezmenšíme ta okna?

Přemýšlet o architektuře jinak – trpělivě, pomalu, udržitelně. Platforma Rethink Architecture propojuje architekty s investory, otevírá cestu k udržitelnosti developerům, ale zároveň umí poradit i jednotlivcům, jak vybrat netoxickou podlahu do interiéru. Jak udržet architekturu i sebe, to jsou hlavní témata rozhovoru s jednou ze zakladatelek Kateřinou Eklovou.

Co pro tebe znamená udržitelnost v kontextu architektury, která byla z historického hlediska tvořena s věčností v mysli? Respektive jak lze architekturu udržet, když se pořád mění její funkce v našich životech?

To je těžká otázka, ale všeobecně bych řekla, že dřív bylo o dost složitější něco postavit – a zároveň se budovy stavěly i jako mocenské odkazy věnované konkrétním osobám. Pak přišla změna v přemýšlení o architektuře, dokonce ani legislativa už nepočítá s věčnou životností budov. Klíčové teď je staré domy nebourat, ale naopak hledat jim nové funkce a adaptovat je na současnou poptávku, ať už v rovině osobní, kulturní nebo společenské. Dobrým příkladem je třeba zmenšování bytových jednotek. Byty, původně postavené pro sedmičlenné rodiny, se rozdělily na dva menší. Tím pádem se nic nezbouralo, ale jen se minulost adaptovala potřebám současnosti. 

Když se bavíme o hledání nových funkcí budov, vzpomněla jsem si na současnou kauzu, která hýbe Hradcem Králové. Primátorka se nechala slyšet, že chce převést český pavilon z EXPA v japonské Ósace do Hradce. Jak na tenhle tah můžeme nahlížet z hlediska udržitelnosti? 

Tohle je hodně komplexní záležitost. Na jedné straně je český pavilon v Ósace prestižní stavbou, jejíž design cení široká i odborná veřejnost. To může mít pozitivní dopad na město a cestovní ruch. Příkladem dobré praxe je třeba umístění pavilonu z EXPA 58 do Letenských sadů, funguje tam jako galerie dodnes. Co se ovšem týče převozu samotného, u pavilonu se většinou jedná o budovu tzv. cirkulární architektury, která vznikla s tím, že ji lze rozebrat a posléze někam převézt. Ale určitě nedokážu takhle z hlavy spočítat, jestli je ekologicky náročnější budovu přemístit nebo postavit novou – záleží na způsobu dopravy a dalších faktorech. Na druhou stranu je otázka, k čemu bude pavilon sloužit, kdo ho bude provozovat a provoz platit, i jak urbanisticky zapadne do nového místa. Navíc pokud říkáš, že má město prázdné domy, kterých se snaží zbavit prodejem, tak nevidím důvod, proč má investovat do provozu něčeho nového, když by se mělo primárně postarat o to stávající. 

Vnímáš jako vyučující a výzkumnice na Fakultě stavební ČVUT nějaký generační rozdíl v přístupu k architektuře?

Určitě. Mezi mými studenty a studentkami je celá řada lidí, pro které je téma udržitelnosti, ať už v rovině ekonomické, ekologické nebo sociální, mnohem silnější než mezi generací vyučujících. Ale samozřejmě to nejde takhle generalizovat, protože i mezi studujícími se najdou tací, kteří nepřikládají sociální udržitelnosti a ekologické výstavbě bůhvíjaký význam. 

Když zůstaneme u výuky, máš pocit, že při plánování musí design ustoupit právě udržitelnosti, nebo to může jít ruku v ruce?

No, spíš obráceně. To bohužel vidím poměrně často, ať už na škole nebo u architektů a architektek. Dům musí být napřed krásný, teprve pak můžeme bavit o udržitelnosti. Příkladem jsou třeba prosklené fasády, které jsou trendy a vypadají skvěle na fotkách, ale zároveň je v proskleném interiéru v létě vedro a v zimě zima, a má to spoustu dalších úskalí. Naštěstí se už opatrně otevírá diskuze, jestli ta okna přece jen nezmenšit. Nejenže to může vypadat lépe po estetické stránce, ale navíc se tím ušetří dost peněz i energie.

Většinu vašeho týmu tvoří ženy, máš pocit, že je přemýšlení o udržitelnosti nějak genderově podmíněné?

Sociologické průzkumy na tu nerovnováhu poukazují, otázkou ale zůstává, čím je to dané. Jestli to může být tím, jaký obsah sledujeme na sociálních sítích, nebo třeba tím, že se častěji ženy starají o domácnost a děti, a tím pádem přistupují k veřejnému prostoru citlivěji. Jak jsi sama říkala, že když jedeš někam s miminkem, ať už s kočárkem nebo na kole, tak si uvědomuješ, kolik překážek musíš překonat, od dlažebních kostek po chybějící lavičky ve stínu. To jsou věci, které primárně prožívá ta pečující osoba, což jsou v Čechách většinou ženy. Muži častěji ráno nasednou do auta, odvezou děti do školy, jedou do práce a večer se zase vracejí domů autem, a to je prostě jiný způsob využívání veřejného prostoru. Takže dává smysl, že se jejich pozornost zaměří na to, aby měli kde parkovat a nestáli cestou domů v zácpě. Já to nechci takhle generalizovat, protože to není vždy stoprocentní. Ale statisticky to bohužel takhle odpovídá těm společenským trendům. Takže díky bohu, že už se nám daří to trošku vyrovnávat genderově, což byl mimochodem i náš cíl, protože Rethink Architecture založily dvě ženy a postupem času se další přidávaly.

Jak vnímáš v kontextu udržitelnosti současný velký fenomén glampingu?  

Není glamping jako glamping. Pokud se bavíme o tom, že si architektka zrekonstruuje starou roubenku v Jizerských horách, udělá to vlastnoručně a zachová tu její hodnotu, materiál, kulturu, prostě všechno, a pak to pronajímá za vyšší cenu, protože v tom je kus její práce, tak mně to přijde chvályhodné a chci, aby to takhle dělalo víc lidí. Stejně tak jako když někdo rekonstruuje třeba starý mlýn, pivovar nebo jinou památku, to je za mě takový hezký příklad. Zároveň to taky často přináší práci do regionu, kde předtím nic moc nebylo a jen tak by tam člověk jako turista ani nejel. Samozřejmě to má i svoje nevýhody, ne všichni jsou v té vesnici nadšení, že tam začínají jezdit turisti, a to je prostě vždycky potřeba nějak vyvažovat. Ale pak existuje i jiný typ glampingu, který počítá s novostavbami. To už je za mě diskutabilní, protože tím vznikne nová stavba z nového materiálu, která zabere louku nebo les, často bez ohledu na život jejich původních lidských i zvířecích obyvatel. To je za mě jeden z těch největších negativ glampingů. Prostě záleží, jak se k tomu lidi postaví. Někdo zrekonstruuje místo, co má rád, a někdo si prostě někam postaví maringotku a vydělává na tom peníze.

Kde v zahraničí čerpáte v Rethink Architecture inspiraci?

V tuhle chvíli hledáme pro Česko relevantní inspiraci ze západních nebo skandinávských zemí. Zároveň je v kontextu klimatické změny důležité dívat se i na jih, třeba do Španělska. Já mám ráda příklad Vitoria-Gasteiz, což je město ve vnitrozemí na španělském severu, které má už patnáct let svoji strategii zazeleňování. Kolem města budují prstenec mokřadů a parků a ten postupně prorůstá i do historického centra. Díky tomu jsou na náměstí hřiště i lavičky ve stínu. Tohle se budeme muset naučit dělat i u nás, nebo se prostě venku v létě upečeme. Často se setkávám s argumentem, že stromy na náměstí přece nepatří, ale já na to vždycky odpovídám, že na těch náměstích přece historicky taky nebyla auta a přesto jsme je tam pustili. A nemám pocit, že bychom teď všichni bojovali za to, aby auta zmizela. Spíš mi přijde, že třeba památkáři bojují víc proti zeleni než proti autům, a to je podle mě třeba v rámci nějakých společenských diskusí změnit. A Španělsko je skvělou inspirací. 

Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela, že města nabízí parky jako takové ostrůvky zeleně, ale než se k nim člověk dostane, musí projít tou betonovou výhní. To prorůstání města a zeleně, co popisuješ, to je přesně to, co mi třeba v Hradci chybí. 

To bych zrovna chtěla vypíchnout, že je architektura vnímaná jako takové to tvrdé, betonové, kamenné, skleněné. Ale nové vnímání architektury, jak ho chápeme v Rethink Architecture, ji daleko víc propojuje s krajinou. Ať už jsou to zelené střechy, popínavé rostliny nebo stromy vysázené těsně vedle budov. Opravdu je v tuhle chvíli potřeba, aby krajinářští architekti a architekti pracovali společně.

Aneta Kohoutová