Když se společnost spojí a město začne být dobrý substrát

Druhý ročník Klima Biennale Wien výrazně překračuje rámec institucionálních výstavních prostor, které formovaly jeho první edici v roce 2024. Přestože KunstHausWien a etablované kulturní instituce stále tvoří důležitou páteř programu, bienále se nyní vědomě otevírá spolupracím s menšími iniciativami, artist-run prostory, nezávislými platformami a neziskovými organizacemi rozprostřenými po celém městě. Tento decentralizovaný přístup působí důležitě nejen symbolicky, ale i politicky. Klimatický diskurz už se neuzavírá pouze ve white cube galeriích a elitních kulturních institucích, ale vstupuje přímo do každodenní městské struktury Vídně, jenž pociťují jak turisté, tak obyvatelé samotného města.

Mimořádně nyní bienále aktivuje veřejný prostor prostřednictvím velkoformátových uměleckých intervencí, instalací a site-specific projektů, které přitahují širší pozornost veřejnosti. Přesun směrem do centra města, a především koncentrace mnoha projektů kolem Karlsplatzu, se ukazuje jako strategický a velmi funkční krok. Samotné město se zde stává experimentálním polem, otevřenou laboratoří, v níž se v reálném čase vyjednávají otázky klimatické úzkosti, ekologické imaginace i kolektivních budoucností se všema a všemi.

Klima Biennale Wien otevřeně reflektuje jednu z klíčových výzev současnosti: jak zpřítomnit a zviditelnit ohromující komplexitu klimatického kolapsu, vymírání druhů a proměny planetárního systému tak, aby byla srozumitelná a prožitelná pro každého? Bienále se nesnaží nabízet jednoduché odpovědi. Naopak pracuje s multiperspektivitou jako základní metodou — s přesvědčením, že budoucnost musí být utvářena kolektivně, skrze dialog, tření i koexistenci protichůdných pozic a správných argumentů. Právě tato napětí mezi uměním a vědou, aktivismem a estetikou, utopií a dystopií se stávají úrodnou půdou pro společenskou transformaci, jak k samotnému bienále přistupovat z pozice diváka a divačky.

Pod leitmotivem „Unspeakable Worlds. When language reaches its limits, art opens new spaces“ zkoumá bienále realitu, která stále více uniká racionálnímu jazyku i našemu porozumění.  Nejde tedy jen o jazyky, jimiž se dorozumíváme, ale je to něco na okraji. Klimatický kolaps, války, genocidy, extremismus, toxická maskulinita, environmentální úzkost, ztráta biodiverzity, ale také péče, solidarita a mezidruhové soužití — to vše existuje v rovinách, které je často nemožné plně pojmenovat. Tam, kde jsou lidé v některých státech stále zavíráni či deportováni nejen kvůli svým názorům, ale i kvůli vlastní identitě nebo genderu, se toto téma stává naléhavým a nevyhnutelným. O to více akceleruje naši společenskou odpovědnost i otázky směřující k budoucnosti. Bienále proto chápe umění nikoli jako ilustraci, ale jako nástroj pro vnímání, imaginaci a emocionální zpracování toho, co už nelze jednoduše vysvětlit.

Centrálním bodem bienále se opět stává KunstHausWien, proměněný v scénografické a diskurzivní centrum setkávání. Hlavní výstava Seeds: Reclaiming Roots, Sowing Futures zde zkoumá semena nejen jako biologický materiál, ale také jako nositele paměti, původního vědění, migračních příběhů, koloniálního násilí i regenerativních budoucností. Výstava propojuje mezinárodní umělce a umělkyně, mezi něž patří například Kapwani Kiwanga, Juman Mann se svou autorskou instalací z hlíny nebo Cecilia Vicuña a její videoart. Součástí expozice je také přímo vytvořený projekt Tue Greenforda, který se zaměřuje na vyhynulé trávy nejen místně specifické Vídni, ale i celému Rakousku. Tyto práce společně otevírají otázku, jak znovu promýšlet náš vztah k Zemi skrze péči namísto těžby a exploatace a násilí.

Jednou z nejsilnějších vlastností bienále je právě schopnost fungovat napříč různými měřítky. Na jedné straně stojí výrazné intervence ve veřejném prostoru, které konfrontují kolemjdoucí s ekologickou realitou přímo uprostřed každodenního života města. Takovou největší můžeme vidět naproti sv. Karlovi blízko Karlplatzu, s pláží, obrácenou velrybou a textilní intervencí, i přímo na sloupu u kostela. Na straně druhé vznikají menší projekty a spolupráce vytvářející prostor pro naslouchání, zpomalení a péči.

Tea Kříž