Kde je život, tam je bezpečno

U/U je architektonické studio, které otevírá veřejný prostor freestylovým sportům i sociálním interakcím. Rozhovor s jedním z jeho zakladatelů, Martinem Hroudou, kličkuje mezi vnímáním skateboardingu českou společností, překážkami veřejného prostoru a zahraniční inspirací

Jaká jsou podle vás bolavá místa českého veřejného prostoru?

Veřejný prostor by měl být v první řadě pro lidi – pro obyvatele a uživatele města. Často vidíme místa, která působí prázdně, jsou podřízená dopravě nebo se v nich těžko hledá jasná odpovědnost za to, kdo je spravuje a komu mají sloužit. Není to jen otázka designu, ale i politických rozhodnutí a procesů, které určují, jak se město vyvíjí a čemu dává prioritu. Jako například ulice zaplněné auty místo stromů a laviček. Přitom právě zeleň, stín a prostory mohou město otevřít lidem a udělat ho příjemnější pro každodenní život.

Měníte materiální podobu veřejného prostoru, tak aby byla vstřícnější ke skateboardingu, máte pocit, že se společně s tím mění i míra, s jakou společnost toleruje skejťáky ve městě?

Ano, při úpravách veřejného prostoru pro skateboard se snažíme utvářet prostředí, kde skejťáci nejsou vyháněni, ale vnímáni jako přirozená součást města. Vnímáme, že dobře navržený a respektující prostor může změnit i postoj společnosti – lidé začínají skejťáky akceptovat a vidět jejich aktivitu jako součást městského života. Kde je život, tam je bezpečno - skejťáci mohou danou lokalitu udělat bezpečnější. Skvělý příklad je Bordeaux, kde se z města, kde byli skejťáci pronásledováni, stalo jedním z nejvíce skate-friendly měst díky pravidlům a vzájemnému porozumění. Poslední dobou sami častěji trávíme čas se skejtem v ulici.

Může dobře promyšlená architektura pomoci překonat určitou genderovou nerovnost, se kterou je skateboarding spojován? Respektive přemýšlíte nad tím, jak udělat skateboarding víc inkluzivní?

Určitě! Při návrhu myslíme na to, aby se v prostoru cítili bezpečně a vítaně všichni – bez ohledu na gender či věk. Otevřenost, kvalitní osvětlení a přehlednost prostředí jsou klíčové, stejně jako zdánlivé detaily – lavičky, koše nebo dobře navržený mobiliář – které podporují pocit pohody a bezpečí. Spolupracujeme s dámskými skate- a bruslařskými komunitami, například v podchodu na Vltavské, který jsme společně navrhli. Snažíme se, aby naše návrhy byly atraktivní a přístupné různým skupinám – aby místo nebylo jen technicky funkční, ale i vizuálně příjemné, sdílené a fotogenické. Zároveň je často důležité prostor strukturovat tak, aby se předešlo kolizím mezi různými způsoby pohybu a úrovněmi zkušeností.

Veřejný prostor vnímáte jako místo vybízející k interakci - máte vysledované nějaké principy, které fungují jako propojka mezi jednotlivými skupinami, které veřejných prostranství využívají? 

Dobře fungují jednoduché prvky, které nabízejí více způsobů využití – třeba lavička, na které se dá posedět i jezdit, nebo schod, který může sloužit k odpočinku i jako výzva k překonání. Snažíme se navrhovat prostor otevřený různým interpretacím, aby si ho každá skupina mohla přizpůsobit svým potřebám.

Nemůže být ale otevřenost a možnost nekonečných interpretací prostoru právě to, co lidi děsí? Zažili jste někdy ten pocit, a to jak z perspektivy architektů, tak uživatelů veřejného prostoru, že jste vlastně nevěděli, co si v rámci konkrétního prostranství můžete dovolit?

Veřejný prostor je základem demokracie. Musí být otevřený všem, aby společnost mohla být zdravá, vzájemně se obohacovala a svobodně sdílela názory.

Zároveň se v popisech vašich projektů často objevují slova jako “schody” nebo “překážky”, jak se ve vašem přemýšlení o prostoru odráží potřeby zranitelných skupin jako jsou lidé s fyzickým handicapem, senioři nebo rodiče s kočárky?

Chceme, aby překážka nebyla jen bariérou, ale i příležitostí – může mít rampu, madlo nebo plynulý přechod. Snažíme se prostor vrstvit tak, aby v něm někdo viděl výzvu k triku a jiný třeba místo k odpočinku. Důležité je, aby se nikdo necítil vyloučený – proto kombinujeme různé úrovně náročnosti a dbáme na plynulý pohyb bez slepých míst.

Používáte při plánování participativní procesy? Jakou máte zkušenost se zapojení veřejnosti do plánování veřejného prostoru?

Ano, participace se dnes často objevuje už v rámci zadání, nebo ji samy obce vyžadují, což vnímáme jako pozitivní posun. Potkáváme skvělé komunity – nejen skejťačky a skejťáky – které mají o prostor skutečný zájem a často nám sami posílají návrhy. Je radost sledovat jejich nadšení a sdílet ho s nimi. Vždy se snažíme podněty z participací zapracovat do našich projektů, i když je zároveň důležité, aby byl celý proces dobře vedený a měl jasná pravidla.

V zimním semestru jste vedli na UMPRUM ateliér UMlab, který měl za cíl navrhnout dočasné intervence pro prázdný prostor Ulrichova náměstí v Hradci Králové. Jak vám bylo v roli pedagogů a tušíte jestli se město chystá nějaký z návrhů implementovat?

Bylo to obohacující – studující přicházeli s výbornými nápady a role pedagogů pro nás byla nová a vedla nás k tomu, abychom své zkušenosti formulovali jasně a srozumitelně. S Jirkou, s nímž společně vedeme U/U Studio, jsme se během konzultací navzájem utvrzovali v našich postojích a hodnotách. Hodně jsme se ale naučili i od samotných studujících. Teď je vše v rukou města a podle informací, které máme, o proměnu Ulrichova náměstí skutečně zájem je.

Jaké jsou vaše zkušenosti s plánováním veřejného prostoru v kontextu freestylových sportů v zahraničí? Je Česká republika v něčem specifická? 

Rádi se inspirujeme zkušenostmi ze zemí jako Dánsko, Švédsko nebo Nizozemsko a účastníme se fór, kde se setkáváme s lidmi, kteří plánují skateparky a městský prostor jinde, a sdílíme zkušenosti. Skvělými příklady jsou již zmíněné Bordeaux, Malmö, Barcelona či Kodaň. Samozřejmě u nás procesy často probíhají pomaleji a někdy je smutné sledovat, jak se projekty dlouho táhnou nebo se vůbec nerealizují kvůli chybějící odvaze udělat rozhodnutí. Nebál bych se tolik.