Horror vacui a vyčkávání nejistého

Jak si představíte prostor galerie? Jedná se o bílou krychli bezčasí, do které jsou zasazena umělecká díla jakoby odtržená od zbytku světa, zabarikádovaná pevnými zdmi, na jejichž vnitřcích se mohou vyjímat? Jde o prostředí, před vstupem do nějž necháváme nepříjemnosti skutečného života přivázané u vchodu a kde se nacházíme v jakési paralelní realitě s otevírací dobou?

Galerie ve veřejném prostoru, jako například ta u stanice metra Vltavská, odhaluje uzavřenost tradičních uměleckých institucí jejich kontrastem ke své otevřené podobě. Nenacházíme se v galerii – místě, kde vetřelce představují předměty každodenní potřeby, u nichž si nejsme statusem uměleckého díla jisti, „prozaické“ skutečnosti všedního života, jak by řekl Hegel. Zde naopak umělecká díla vnikají do běžnosti reality, kterou se městský člověk prodírá ve spěchu do práce, do obchodu, na poštu, při bezúčelných toulkách, pěšky, tramvají, metrem…

Intervence Hynka Skotáka ve spolupráci s kurátorkou Silvií Šeborovou zpracovává prázdno. Název Horror vacui odkazuje ke strachu z něj. „Strach z prázdna, jenž provází lidstvo už od pravěku, probouzí nutkání pojednávat všechno okolo sebe rytinami, kresbami a dekorem,“ popisuje myšlenkové podloží projektu kurátorka. Může tak zaplnění této prázdnoty přinášet klid a jistotu, které jsou opozicí strachu, a to jak v případě člověka prehistorického, tak toho současného? Tendence ke zdobení ploch a objektů našeho environmentu se zdá být společná lidem už několik tisíc let: Lascaux nebo Vltavská.

Skoták využil část betonových opěrných zdí vedle vchodu z metra a vyčistil je od graffiti, náletových dřevin a odpadků. Provedl i kultivaci jejich přírodní složky – starou hlínu nahradil úrodnou a zasadil do ní rostliny. To může vznášet otázku po naší posedlosti čistotou spojenou s trendem minimalismu. Možná je ve finále něčím nepřirozeným a předurčeným (a především nezbytným) k zanechání lidské stopy například v podobě nápisů či obrazců. Očištěný prostor byl rozsvícen mezi částmi betonových objektů opracovanými městským člověkem, který nestrpí prázdno a snad jej spíš vnímá jako příležitost k vlastnímu vyjádření. S tímto impulsem autoři projektu vědomě pracovali, když do náplně díla zahrnuli nejen umělcem vytvořený stav betonového povrchu, ale také změnu, jíž v průběhu času projde a kterou od vernisáže můžeme pozorovat. Tato dynamická složka je podmíněna participativním charakterem projektu. Poskytuje tak kontrast k sochám obehnaným zátarasem, který má zabránit člověku nejen do díla zasahovat, ale vůbec se k němu přiblížit. Horror vacui nemá tak úplně hranice, i když se na začátku zdálo, že je ohraničen „vizuálním smogem“. Děsivou prázdnotu v sobě obsahuje budoucí zaplněnost, ke které se schyluje. Prázdno zároveň anticipuje to, co zde ještě není, obsahuje v sobě budoucnost, jejíž potencialita byla na počátku zabalena do chirurgicky čistých zdí, jejichž povrch je určen k protrhávání městskou tuší. Svou přístupností poskytuje realizaci scénářům, jež dnes ještě nemůžeme znát. Otevírá tak nejistou podobu organicky vznikajícího díla, kde stojí v centru umělecké tvorby běžní kolemjdoucí, návštěvníci, vandalové.

foto Matěj Stránský

Výstava má trvat do 23. června, nebo do doby zahájení stavebních prací v rámci nového urbanistického řešení území Bubnů. Prostor u stanice metra Vltavská čeká zásadní změna – bude se zde nacházet piazzetta budoucího koncertního sálu Pražské filharmonie a přilehlá oblast získá zcela nový charakter. Nabízí se tak i úvaha nad dílem v kontextu nové zástavby. Vítězný návrh Vltavské filharmonie patří dánskému studiu Bjarke Ingels Group. Vize přestavěného místa je však mnohými zpochybňována­. Život, který je na Vltavské nyní, kde se setkávají lidé náležející k různým společenským skupinám, kde prázdný povrch přijímá čáry a otisky osob plujících městem nebo kotvících na šedých blocích nedaleko Vltavy, trpí obavou z gentrifikace, ke které by po přestavbě mohlo dojít. A to v důsledku výstavby nejen monumentálního kulturního centra, ale také developerských bytových bloků. Koncentrace turistů a nárůst krátkodobého ubytování typu Airbnb, prázdné investiční byty nebo ty, ve kterých si mohou dovolit bydlet jen příslušníci vyšších tříd, jsou rizika, která urbanistická transformace holešovické části přináší.

foto Matěj Stránský

Nemůže tak Skotákův vyčištěný blok evokovat i jeden z posledních odkazů k veřejné seberealizaci člověka, bez ohledu na jeho sociální charakteristiky? Skotákem uvolněný prostor, který musel překrýt svou historii, nemůže být tabulou rasou na základě svého neposkvrněného vzezření, naopak nese stopy předchozích, aktuálně neviditelných zásahů městského člověka. Stejně tak může i nový komplex budov představovat připomínku tehdejšího organického života nedeformovaného například plánovaným obchodním centrem pohlcujícím přirozený pohyb ulic. Těšíme se na čisté geometrické plochy velkolepé stavby, která má mít pozitivní ekonomický dopad, nebo se jich bojíme? Možná pak budou sloužit pouze pro naše projekce nesplněných přání. Využijme příležitost vybízející k interakci, vybijme se, znázorněme svoje představy před tím, než staneme v okolí povrchu odpuzujícího špínu.

A možná jsou obavy z negativního vlivu komerční budoucnosti místa zbytečné a potvrdí se spíše architekty zmiňovaný potenciál budovy filharmonie tvořit místo setkávání jak pro obyvatele Prahy, tak pro její návštěvníky. Scénář popisující sdružování rozmanitých lidí, které je pro společnost žádoucí, je také možností: venkovní terasy a střecha budou volně přístupné a jednu část budovy zaujme pobočka Městské knihovny, která vcelku úspěšně funguje jako inkluzivní místo. Horror vacui – strach z prázdna – zaplňují i tyto nesourodé představy o smysluplnosti a funkčnosti výstavby, která patří teprve tomu příchozímu. Jeho efektu lze ještě nějakou dobu se zaujetím pouze vyčkávat. Podobně jako výsledné podoby díla, které již ve výchozím bodu neporušenosti vyžadovalo pro nabytí své podstaty nevyzpytatelné zásahy, které se spontánně v průběhu času uskutečňují.

---

Tereza Vydrová