Hoprich: Otevírat se různým formám soužití

Pár kilometrů od Broumova, na kopci Hoprich, se rozkládá stejnojmenná majestátní fara s hospodářským zázemím, kostelem a hřbitovem. Zatímco hřbitov a kostel slouží stále svému původnímu účelu, osiřelá, ještě před pár lety polorozpadlá a neobydlená fara se až v posledních letech proměnila v místo, v němž se žije, diskutuje, sdílí, tvoří a vymýšlí.

Ruinu barokní fary zakoupili Anna a Adam Smékalovi, teď ji na vlastní náklady a svýma rukama rekonstruují a opečovávají. Za svou pečlivou a citlivou práci na obnově interiéru této kulturní památky získali v roce 2025 mimo jiné cenu Královehradeckého kraje Hereditas obligat. O jejich aktivitách, pohostinnosti a nebývale otevřeném a přátelském kulturním a komunitním přístupu se už hovoří v mnoha kulturních a uměleckých kuloárech.

Svůj domov totiž Anna s Adamem pojímají jako otevřený, veřejný prostor, který nedefinuje jen vlastnictví, nýbrž i sdílená historie, vzpomínky, mezidruhové zkušenosti, zážitky, soužití i představa možné budoucnosti. Ač o tom majitelé sami koncepčně přespříliš neuvažují, jejich přístup v sobě nese velmi aktuální principy soudobé kulturní permakulturní praxe a může být v mnohém inspirativní pro mnoho projektů, a to nejen těch na periferiích geografie či zájmu.

Hoprich leží v (téměř) zapomenutém kraji, odevšad je tam daleko, každodenní rytmus tu udává baroko, mystika krajiny a sudetská minulost. A právě o tom jsem si s Annou Smékalovou povídala.

Co znamená Hoprich pro místní?

Když na Broumovsku řekneš, že jdeš na Hoprich, všichni vědí, že míříš na tenhle kopec. Jeho pojmenování vzešlo z německého označení chmelnice, která se tu pravděpodobně rozkládala ještě předtím, než zde později vznikla zvířecí obora. Ten název v paměti zdejších hodně rezonuje, pro mnohé je to víc než kopec. Lidé vzpomínají na to, jak se tu sáňkovalo nebo se zde jezdil motokros... ale i na věci temnější a divnější, které jsou v čase hlouběji zasunuté.

Je to komplexní místo, které má svou sílu a respekt. Je místem setkávání, a to i se svým vlastním strachem či neporozuměním. Já osobně mám pocit, že tu houby rostou jen na jedné straně cesty. Tak nevím, co to může znamenat.

Ač je Hoprich v zásadě polosamota, mám pocit, že jde o místo, které pomáhá rozšiřovat chápání a uchopení toho, co umění a veřejný prostor může v současnosti i pro budoucnost znamenat.

Důležitou premisou, ze které jsem vždy vycházela, je skutečnost, že kulturní a přírodní dědictví je právem nás všech. Existují samozřejmě různé právní otázky týkající se toho, co si můžeš dovolit k vlastnictví někoho jiného. Ty se ale v mnohém dotýkají také toho, jakým způsobem pracovat se svým vlastnictvím vůči okolí. Je zkrátka možné hledat různé formy přístupnosti a tím pádem se chovat otevřeněji. Reálně se to pak děje postupně a pomalu – menšími, nenápadnými skutky. Nejprve otevřeš bránu nebo průjezd, aby lidi mohli nesměle nakouknout, pozdravit se a časem opravdu přijít. Na místo, ke kterému mají vztah, ke kterému je pojí emoční, historické či sociální pouto, kam přicházejí s vlastními příběhy, vzpomínkami, představami. To místo samozřejmě patří i jim. Cítím to tak od začátku – jsme na místě, které patří všem, je sdílené.

Dveře se u vás otevírají nejen místním, ale také přespolním. Pravidelně poskytujete prostor pro koncentraci a práci různorodému umělkyním a umělcům z Čech i ze světa. Je nějaký projekt, návštěva, který bys v tomto kontextu ráda zmínila? Který ti udělal radost, zafungoval, něco změnil, výrazně se otiskl?

Každý by si asi našel nějakou zamilovanou věc. Lidi jsou různí, stejně jako formáty eventů a výstupy. Pokaždé je to jiné. Asi bych se ráda zmínila o jednom kolektivním zážitku. Dvakrát u nás vystupoval americký umělec Andy the Doorbum. Jeho performance je hodně komplexní, audiovizuální. Je v ní hodně hloubky a tragiky, ale také láskyplnosti a naděje. Je hodně příběhová. Vychází z dlouhého pozorování a skvěle se dokáže napojit na různé meta příběhy, které ať už jako jednotlivci, tak kolektivně prožíváme každý den. Andy dokáže současně mluvit o obrovském utrpení Gazanů a Gazanek, vymírání živočišných druhů i o „prosté“ osamělosti. Jeho akustická kulisa je hodně brutální – všechny dokáže rozložit, ale stejně tak pak velmi laskavě složit dohromady. Zažili jsme tak něco, co můžeme sdílet a k čemu se vracíme.

Také máme skvělé zkušenosti s německou umělkyní a pedagožkou Elke Burkert, která se k nám vrací již třetím rokem. Věnuje se konceptuálnímu umění a pracuje především s knihami a s narativy – jak s obsahovou, tak materiálovou stránkou příběhů. S námi na Hoprichu vždy pořádá knihvazačský workshop – poslední například v rámci akce Festival of Memory. Jde o poměrně obtížnou záležitost, k níž je třeba zručnost a pochopení určitých principů. Workshopů se účastní i lidé s jazykovou bariérou, ale i tak si všichni absolutně rozumí. Mám vlastně pocit, že jsou si rok od roku bližší. Ačkoli si nerozumí ani větu, vznikají zde hluboké a dlouhodobé vztahy. A to mi přijde úžasné.

Jiným příkladem jsou pak procházky a aktivity spjaté s food artem nebo antropologií jídla. Ty zas lidi propojují na jiných úrovních. Hodně se v těchto souvislostech bavíme o tom, jaké spektrum chutí si přinášíme ze svých vzpomínek, dětství a jaké nám naopak nabízí dané místo.

Naposled u nás pobýval kolektiv Jezevky. Jejich zvídavost, tvorba a empatie se nás hluboce dotkly. Až tak, že jsem měla pocit, že s jejich odjezdem ztrácím kus sebe sama. Ale nejsem z toho smutná, protože tuším, že se znovu setkáme.

Zdá se mi celkem pochopitelné, že se sem k vám lidi rádi vracejí. Jsou tyto návraty, dlouhodobost a prohlubování spoluprací něčím z vaší strany zamýšleným či plánovaným? Nebo se to stalo spíš tak náhodou – kouzlem tohoto místa?

Důležité je asi říci, že již v čase, kdy to tu bylo ještě neobyvatelné, jsme se zde snažili dělat co nejvíc věcí veřejně a otevřeně. Z toho to možná tak trochu vzešlo. Opakované návraty a dlouhodobější spolupráce nebyly vyloženě naší strategií, ale ve zpětném pohledu se ukazuje, že se to tak mělo zkrátka stát a je to ohromně funkční. Stává se samozřejmě, že mnoho lidí sem přijde a už se nikdy nevrátí. To místo a jeho specifičnost jim nesedne. Na druhou stranu být tu sám se sebou a zažít tu něco hlubokého, to pak člověka vede k návratům.

Na každém kousku zdiva, futer a dalších materiálů je vidět kupa práce, která je tu každodenním chlebem vás i mnohých vašich pomocníků a pomocnic. Máte představu, nějakou fantazii, sen, do čeho by se měl Hoprich vyvinout, rozvinout nebo proměnit?

Jednou jsem v nadsázce řekla, že by to tu mělo být sanatorium pro intelektuály. Může tu být ale i uprchlický tábor, bude-li potřeba.

Oprava a péče je kontinuální proces, nebude to nikdy hotové, respektive v nějakém komplexním či finálním stavu. Osobně to vnímám jako přidanou hodnotu, ale vím, že někoho jiného by to mohlo zneklidňovat a rušit. Ani tady jsme nikdy neměli úplně jasný a fixní plán. Na začátku jsme se ani nemohli rozhodnout, v jakém baráku budeme bydlet. Mně by se bývalo moc líbilo se usadit v bývalých stájích, ale nakonec jsme tady – uvnitř fary.

Práce se tu dějí podle toho, co je zrovna potřeba a na co je vhodné počasí či konstelace. Nikdy se nesoustředíme jen na jeden objekt nebo jeho část. Postup prací ladíme také podle aktuálních potřeb – aby tu bylo pěkné pro nás, abychom tu mohli být doma, aby to bylo příjemné i pro ty, kteří přicházejí a tvoří tu a pracují.

Aktuálně se nejvíce zaměřujeme na stáje, které bychom chtěli proměnit v bydlení takříkajíc poutnického charakteru. Mělo by jít o zázemí pro větší skupiny, pro které není na obtíž mít například společnou koupelnu a naopak je pro ně zásadní prostředí, ve kterém se ocitají. Může jít o školy v přírodě nebo o veřejnost, která přijíždí na naše větší akce. Oproti faře je to ale celé trochu složitější a vyžaduje to větší promýšlení. Nejde tu jen o rekonstrukci, ale spíše o konverzi – změnu účelu. Dáváme tomu čas.

A nemáte obavu z toho, že skrze větší zájem a pozornost turistů a výletníků by se toto místo mohlo trochu vyprázdnit?

Ne že bychom o tom neuvažovali, je to určitě téma. Ale vím, že tyhle končiny jsou fakt daleko, je to tu hodně specifické, což mnohým turistům nevyhovuje. Mám pocit, že proti mainstreamu jsme v zásadě chránění. Nedokážu přesně říci, jakým způsobem. Je to kombinace, roli v tom hraje svéráznost tohohle kraje a možná i nás samotných, ztížená přístupnost, absence služeb, ale i určitá nevraživost místních, která je do jisté míry legitimní.

Anna Beata Háblová ve své knize Nemísta měst říká: „Aby mohl člověk v nějakém prostředí žít, musí se s ním identifikovat, spřátelit se s ním.“ Broumovsko dokáže být stejně tak okouzlující jako drsné, až nepřátelské. Není snadné tu žít a usadit se. Místa jako Hoprich a lidé kolem nich tento „modus operandi“ změkčují. Skýtají otevřenost a péči a bez okázalosti přehnaného intelektu vytváří jedno z důležitých útočišť v uvažování o budoucnosti lidských i nelidských světů.

Mám moc ráda, když se tu uvnitř rozjede polyfonie jazyků. Tohle místo si říká o to, aby se tu nemluvilo jen česky. Když tu například byli na návštěvě Němci z krajanského spolku Heimetkreis Braunau nebo další mezinárodní skupiny, které spolu hovořili různými jazyky, cítila jsem, jak se ten dům raduje – že zkrátka nepotřebuje pouze nás, příběh naší rodiny, že potřebuje provětrat. Myslím, že dokud se nenaučíme společně mluvit o minulosti, přítomnosti, bariérách, problémech a traumatech, tak toho moc nezměníme. Přijde mi důležité, že alespoň někdy cítím, že se to tu děje.

Šárka Zahálková