Frieze Sculpture 2024: Dialog uměleckého vyjádření s veřejnou zelení

Expozice
Články
Recenze
29.10.2024

Bojím se, abych nepřišla pozdě, londýnská doprava občas bývá vrtkavá. Když se však konečně dostávám do Regent‘s Parku, zjišťuju, že kurátorka Frieze Sculpture, která nás má provázet, ještě nedorazila. Na tuto komentovku jsem se obzvlášť těšila. Mezi sochami a objekty se totiž projdeme s Fatoş Üstek, kurátorkou a kritičkou současného umění, autorkou aktuální a podle mého názoru potřebné publikace The Art Institution of Tomorrow: Reinventing the Model. Kromě toho je také, jak mi po komentovce prozradí, porotkyní Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Je nás tu pár, a tak se mezi sebou seznámíme. Zjišťujeme, že jsme víceméně všichni z uměleckého prostředí, včetně sympatické učitelky dějin umění a jejího zvídavého syna. Čeká nás 22 umělců a spousta nejrůznějších přístupů. Dvanáctý ročník Frieze Sculpture se koná současně s výstavami Frieze London a Frieze Masters. Je trochu chladno, ale nikomu to nevadí. Polovina děl jsou zcela nové, často site-specific nebo site-responsive instalace, které komunikují s prostředím parku. Je zajímavé, že tři čtvrtiny vybraných umělců představují ženy. Výstava tento rok posouvá hranice toho, co vnímáme jako sochu, uvidíte sami, láká nás kurátorka a dodává: Přála bych si, abyste se u každého díla, poté co si jej prohlédnete a uslyšíte výklad, zamysleli nad filozofií jejich autorů, nad typem jejich vnitřního systému, porozumění světa a nad tím, jak se jim to podařilo v dílech zhmotnit.

Už u první sochy si říkám, že se k ní potom musím vrátit, je poměrně odzbrojující. Hello, bytosti od Leonory Carrington. Magická hybridní Tanečnice je napůl člověk a napůl tříoký pták. Vychází ze surrealistické malby umělkyně, považované za jednu z nejvlivnějších osobností 20. století. O kousek dál stojí dvě monumentální bronzové sochy od Theastera Gatese. Vysvitlo slunce a ozářilo amorfní instalaci Juliany Cerqueiry. Abstraktní socha se v mírně odlišných formách objevuje ještě na dalších dvou místech výstavy a vždy skrývá repetitivní pohyb, který je inspirovaný tím, co se každý den děje v parku. Tato konkrétně opisuje choreografii práce s lopatou. Ta další rozepínání kalhot.

Přecházíme k velké bílé hlavě, na kterou jsem se těšila už z dálky. Ennui Head od Yoshimota Nary. Rukama vydlabané oči v bronzu se na mě všetečně dívají, jako bychom byli staří známí. Míjíme modročervenou sochu Mohameda Ahmeda Ibrahima a dostáváme se k figuře několikrát omotané obří zlatou hadicí – dílu, které je metaforou pocitů spojených s životem v černém ženském queer těle. Autorkou je Zanele Muholi, jejíž práce je dobře známá londýnskému publiku, zrovna má totiž také rozsáhlou výstavu v Tate Modern.

Naši pozornost si na chvíli získala orchidej posazená na mužských genitáliích, ženský a mužský princip od Theresy Chromati. Když jdeme k dalšímu objektu, upozorní nás naše průvodkyně na to, že zrovna kráčíme po dalším uměleckém díle. Jedná se o stín stromu, který už v parku roste více než padesát let. Stín se ostatně jmenuje i samotná hravá land-artová intervence Albana Hernandéze. Je vytvořený z potravinového barviva, takže ho můžete vlastně i ochutnat, směje se Ustek.

Procházíme mezi dalšími sochami, jejichž diverzita mi připomíná pestrost samotných obyvatel Londýna. Tvořili je umělci s různými pohledy na svět, pocházející z odlišných kultur. Ačkoliv je každá jiná, společně vytvářejí smysluplnou a navzájem propojenou společnost. Jasně zelená londýnská tráva jim poskytuje dostatek prostoru pro sebeprezentaci i tichou komunikaci mezi sebou. O čem si asi povídají v noci, když tu nikdo není? Myslím, že by mi to bez okolků prozradily dvě figury z mušlí a větví stromů odlité do bronzu od Anny Boghiguian.

U instalace od Inci Eviner se najednou ocitáme v divadle. Bílé, černé a červené objekty rozložené na širokém stole odkazují na nejrůznější archetypální role. Váže se k ní pravidelná víkendová performance, stejně jako ke dvěma zvláštním vysokým židlím od Fani Parali hned vedle. Do děje nás ale vtáhne augmentovaná realita umělkyně a kvantové fyzičky Libby Heany. Dílo bez ní vypadá, jako by jej autorka přímo vytáhla z počítačové hry. Oslavuje queer identitu a hybridnosti v nás všech. Sláva QR kódům.

Největším monumentem celé výstavy je dílo Nathana Coleyho. Velká kovová konstrukce, na níž svítí písmena sestavená do věty I don’t have another land, odkazuje na graffiti, které autor viděl v Jeruzalémě, zároveň komentuje klimatickou krizi. Na mysteriózní notu zahrála Kristine Roepstorff, které se podařilo rozlomit obrovské kameny vedví, takže se z nich nyní dají přečíst důležité vzkazy. Zaujala mě také velmi pracná mozaika přímo v trávě nebo sochy úplně na konci prohlídky, totemy sestávající z obřích tabletek, vitamínů a potravinových doplňků, modla dnešní doby.

Musím se přiznat, že bez výkladu na mě objekty zpočátku působily možná poněkud konzervativně, málo interaktivně, některé snad i trochu balancující na hraně povrchnosti, možná z dálky trochu splývaly v jeden celek a zanikala jejich individualita. Říkala jsem si, že Frieze je přece jen primárně prodejní prezentace. To se ale změnilo, když jsem se se sochami seznámila blíž (alespoň tolik, kolik mi dovolil plůtek postavený kolem nich – u instalace pro veřejnost to je trochu překvapivé). Díky Fatoş Üstek, skvělá výstava i komentovka.

Všechny tyto bytosti, věci a reality lze vidět do 27. října 2024.

Martina Fridrichová

 

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Články
25.10.2022

Kámen, město, papír: Konference o umění veřejném prostoru

Expozice
Články
Recenze
25.07.2024

Krajina města a místa bez obličejů

Expozice
06.11.2023

Co bude, Vltavská? │ Galerie Vltavská