Jarní výstava v galerii Skleňák na náměstí Svobody v Praze 6 se věnuje umělecké rodině Kolíbalových.
Výstavní prostor si klade za cíl zútulnit veřejné prostranství. Samotný „Skleněný palác“, ve kterém se z větší části panelová výstava nachází, je pozoruhodnou památkou funkcionalistické architektury. Dům ze 30. let 20. století si stále zachovává svůj půvab a historickou hodnotu. Příjemné teploty předjaří umožňují si aktuální výstavu v pohodlí prohlédnout.
Výstava začíná dílem profesora Stanislava Kolíbala, který loni oslavil sté narozeniny. Jeho díla ho proslavila doma i ve světě. Studoval po roce 1945 na pražské UMPRUM grafiku u profesora Antonína Strnadela a poté Divadelní fakultu AMU u profesora Františka Tröstera. Během studií v Praze se však rád vracel za rodiči do rodného kraje, tedy na Ostravsko. Vytvářel tam kresby a grafiky krajiny, v nichž je již patrný jeho smysl pro geometrii, který bohatě rozvine ve své pozdní tvorbě. Zaujme reprodukce kresby „Muž u řeky“, na níž vidíme periferní industriální krajinu s cyklistou, ještě ztvárněnou poněkud v duchu Skupiny 42. Dále jsou na panelech k vidění i fotografie ženských torz, které začal umělec vytvářet po své svatbě se sochařkou Vlastou Prachatickou.
Některé ukázky ze sochařské tvorby se na výstavě rovněž představují ve třech dimenzích.
Na fotografických panelech se dozvídáme o hlavních motivech Kolíbalovy tvorby: objevuje se téma lability, křehkosti stébel trávy a pomíjivosti v čase. Touto originální uměleckou i životní filosofií se všestranný klasik Kolíbal prosadil i v západní Evropě, když spolupracoval s věhlasnými galeriemi Carlo Grossetti v Miláně, Walter Storms v Mnichově a OK Harris v New Yorku. Další panel připomíná Kolíbalův studijní pobyt v Berlíně, kde uprostřed chaosu začal nacházet harmonii v řádu geometrie. Vidíme reprodukovanou geometrickou „Berlínskou kresbu“ a „Stavby“. Jelikož se jedná o výstavu ve veřejném prostoru, jsou na fotografiích zachycené i Kolíbalovy architektonické realizace: předmostí Nuselského mostu (1964), zeď československého velvyslanectví v Londýně (1965) a podlaha banky v Praze (1994). Velmi pěkná je vitrína, která představuje originální sochy (například Šesté torzo s rukama v bok, 1961), inspirované kykladskými idoly. Můžeme zde vidět i kartonový geometrický reliéf a pozdní akvarel v tónech Paynovy šedi.
Oddíl výstavy věnovaný profesorovi Kolíbalovi uzavírá geometrický projekt Saché III, který připomíná jeho pobyt v ateliéru slavného sochaře Alexandera Caldera ve Francii. Další vitríny se věnují Kolíbalově ilustrátorské činnosti, zejména ke „Stromu pohádek“ (1958 a 1959), ale i k dílům klasické literatury.
Vedlejší vitrína je věnovaná portrétním bystám Kolíbalovy manželky Vlasty Prachatické. Vidíme bysty Maminky (1972), ale i slavných osobností – malíře Josefa Šímy, Jana Masaryka (1968) a Bohuslava Martinů (1978). Vystavena je i socha hlavy Vincence Kramáře, která našla své trvalé umístění před Městskou knihovnou na Mariánském náměstí. Vlasta Prachatická se narodila ve Starých Smrkovicích a studovala na nedaleké Střední škole sochařsko-kamenické v Hořicích. Pokračovala ve studiích na pražské AVU v ateliéru Otakara Španiela. Za Stanislava Kolíbala se vdala v roce 1953. Je čestnou členkou britské Society of Portrait Sculptors. Zemřela 27. dubna 2022. Se Stanislavem Kolíbalem měla dvě děti, syna Pavla, který výstavu připravil architektonicky, a dceru Markétu, ilustrátorku. Jelikož nesměla za komunistů studovat, rozvíjela se hlavně jako autodidakt. Je pozoruhodné, že se v jejích ilustracích odrážejí i znalosti díla jejího otce, zejména smysl pro geometrii, který kombinuje s figurálními scénami. Vystavené jsou ilustrace k Bibli svaté (2011), k Pohádkám H. Ch. Andersena (1980) a k Alence v říši divů Lewise Carrolla (1977).
David Bareš
image (3).jpeg
image (1).jpeg
image (2).jpeg
