Galerie v různých vitrínách mají v Čechách bohatou historii a nenápadně, ale vytrvale vnášejí do veřejného prostoru možnost konfrontace se současným uměním. Ať se nám to líbí nebo ne, jako určitou extenzi veřejného prostoru dnes musíme vnímat také prostor virtuální, protože právě v mnohými nenáviděných facebookových diskuzích dochází k debatám o roli či kvalitě umění ve veřejném prostoru mezi širokou veřejností nejčastěji. To dokazuje i nedávná smršť emocí, kterou vyvolalo dílo Pavla Karouse ve vitrínové Galerii Ahoj Nazdar Čau v Jablonci. Pojďme se podrobněji podívat, jak mini-kauza probíhala, co ji předcházelo a zda z uštěpačných komentářů může vzejít i něco pozitivního.
Ahoj Nazdar Čau z autobusáku
Kurátorky Petra Semelka Filipovská a Leona Nesvadbová svou vitrínovou Galerií Ahoj Nazdar Čau pravidelně od roku 2013 přinášely do ulic Liberce estetické impulsy, ale i znejistění nebo vytržení z běžných pořádků. Kvůli rekonstrukci domu v ulici Frýdlantská, kde liberecké vitríny sídlily, se nyní kurátorky přesunuly na autobusové nádraží v rodném Jablonci nad Nisou.
Autobusové nádraží v Jablonci připomíná spíš velkou zastávku a je častým terčem kritiky místních. Velký revitalizační projekt nového dopravního terminálu na základě architektonické soutěže je na stole již deset let, ale (dle vyjádření města) se kvůli zvyšujícím stavebním nákladům výstavba neustále odkládá. Město tak ve spolupráci se společností Jablonecká dopravní poskytlo zmíněným kurátorkám prostor pro zvelebení neutěšeného nádraží alespoň formou Galerie Ahoj Nazdar Čau, která vznikla zrekonstruováním bývalé plakátovací plochy. Čtyřmetrová stěna a šest prosklených vitrín nyní společně tvoří výstavní prostor s názvem Gumák pojmenovaný po přilehlé zaniklé hospodě.
Vraťte nám holuby!
V lednu 2024 kurátorky představily na nádraží první výstavu s názvem Duhová šedá. Ondřej Beneš a Jiří Hořavka (_STROY) zde po celé ploše galerie vytvořili nástěnnou graffiti malbu přísně se tvářících holubů. Sdělení bylo jasné, otravní ptáci se k nádraží hodili a komiksový styl byl srozumitelný i vizuálně. Karikatury tlustých a naštvaných holubů tak vyvolaly u místních nevídanou vlnu nadšení a i v prostorách facebookových diskuzí na nich panovala mimořádná shoda. Mnozí dokonce volají po jejich návratu doteď.
Holubi tak nasadili laťku percepce široké veřejnosti vysoko. Jakmile se začalo výtvarné vyjádření od tradičních postupů odklánět (jako například v expresivních malbách Aleny Plíhalové) nebo se sdělení komplikovalo (třeba ve výstavě abstraktních 3D tisků od Jana Picka), názor veřejnosti se začal přirozeně tříštit.
Zdobit nebo zlobit?
Největší reakci, včetně článku v Jabloneckém deníku s názvem „Umění nebo provokace“, ale rozpoutala aktuální výstava sochaře, pedagoga a publicisty Pavla Karouse. Na jabloneckém nádraží se najednou objevil obří nápis KONEC NADĚJÍ. Provedení nápisu vizuálně navazuje na tvarosloví nádraží a napodobuje modré trubky z konstrukce stříšky a světle modrou mozaiku z obkladu stěn, a připomíná kombinaci konstruktivismu, funkcionalismu a české lidové tvořivosti. Na první pohled působí poměrně střídmě a úhledně, rozruší až význam nápisu. Karousův Konec nadějí dle kurátorského textu „odkazuje nejen k místu sociální situace a k jako zuby vylámané městské zástavbě, ale i ke globálně sdílenému pocitu beznaděje v době úpadkové fáze kapitalismu.“
Máloco probudí k hrdosti vůči čemukoliv tak, jako když na to začne někdo zvenku nadávat. Konec nadějí jako ironický komentář ke zkušenosti z jabloneckého nádraží byl pro mnohé naprosto nestravitelný, třebaže s přítomností všeobjímajícího marasmu často souhlasili. Objevovaly se však názory, že je nápis příliš negativní, a že by neměl být tím prvním, co návštěvník při příjezdu do města uvidí. Opakovaly se pak nápady, že na nádraží by měly být spíše lákadla na místní pamětihodnosti a zajímavosti. Z diskuze tak trochu vyplývá, že v očích široké veřejnosti má umění ve veřejném prostoru stále především zdobit, nikoliv zlobit a provokovat. Maximálně může pobavit jako zmínění holubi.
Konec nadějí jako katalyzátor
Plamenná diskuze (třebaže facebooková) o tom, co je krásné a co ošklivé, co lze považovat za umění a co už ne, co má na nádraží být a co ne, jak má takový prostor vypadat a jak má celé město vlastně fungovat je však tím nejlepším výsledkem, jaký může za jakýmkoliv dílem ve veřejném prostoru stát. Kromě typických bručounů, kteří si budou stěžovat vždycky a na všechno, jsme totiž v diskusi mohli najít i občany, kteří svou pozornost začali skutečně obracet k fungování veřejného prostoru obecně a více se zajímali o osud svého města.
Do diskuzí probíhajících na profilu města se dlouhodobě zapojuje i město samotné a vysvětluje význam galerie i mnohoznačnost umění, pro kontext sdílí kurátorské texty, zmiňuje aplikaci na připomínkování veřejného prostoru i plánované projekty. Jak na svém profilu informoval přímo Karous, město údajně skutečně vnímá vzedmutou vlnu pozornosti jako příležitost pro diskusi, a to i mimo sociální sítě, protože u galerie plánuje setkání s občany, kde je chce blíže “seznámit s plány na úpravy spodní části Jablonce, Lázní a hlavně již připravované novostavby autobusového nádraží“. Konec nadějí tak v konečném důsledku může být nakonec spíš začátkem nadějí v lepší zítřky. Jestli se to nakonec podaří, je samozřejmě absolutně ve hvězdách a záleží na mnoha faktorech včetně reálných schopností a výsledků zástupců města. Umění ve veřejném prostoru ale tentokrát splnilo svůj účel na jedničku, protože posloužilo jako katalyzátor veřejné diskuse.
Tereza Bonaventurová
