O stěny českého prostoru se po nějaké době znovu odráží jméno „David Černý“, a to ve spojení s údajně největší sochou v Čechách, která svou mohutností jako by ilustrovala moc kapitalismu zhmotněného v karlínské stavbě Fragment.
Dům společnosti Trigema nabízí prémiové byty v důsledku gentrifikace v dnes již prominentní lokalitě, a Černého socha představuje třešničku jeho exkluzivity. Co se ovšem týče poměru kvality a kvantity, zdá se, jako by 35 tun materiálu mělo vykompenzovat myšlenkovou chudobu díla. A tak vyvstává otázka, zda vynaložení zdrojů na výrobu takto monstrózního objektu není v ohledu k veřejným potřebám jen „topením pánu Bohu do oken“. Pro její zodpovězení se však nutně vynořuje jiný úkol: lokalizovat užitek Černého sochy. K čemu má sloužit? Nebo spíš, v tomto případě, komu, čemu.
V situacích, kdy developeři zahrnují do svých projektů umělecká díla, se nevyhnutelně k promyšlení nabízí téma artwashingu. Použití, nebo snad zneužití umění pro očištění vlastní osoby, firmy a úmyslů. Takový odpustek moderní doby stejně jako u fenoménu fungujícího na obdobném principu – greenwashingu – kdy si značky rychlé módy kupují částečným používáním recyklovaného polyesteru nebo ekologicky problematické bavlny jméno zeleného brandu. Podobně to funguje, když se různými praktikami pošpiněné subjekty omývají finanční podporou uměleckých děl. Účastníci takových koupelí jsou jakýmisi utilitaristy kapitalistického věku. Utilitarismus hraje na kvantitu – pokud náš čin způsobí více užitku než utrpení, více dobrého než špatného, je morální. A tak se snad tito zájemci o odpustky po večerech zabývají měřítky, podle nichž štěstí a škodu poměřovat. Nedávno se tak pod palbou kritiky ocitla například pražská Kunsthalle financovaná Petrem Pudilem, bývalým majitelem Mostecké uhelné. Otázka po artwashingu, který by mohl spočívat třeba v nevhodné zástavbě okolí historické památky, v případě Fragmentu leží na stole, ale v tuto chvíli jen jako nepodložená hypotéza.
Mnohem jednoznačnější se zdá být záměr zvýšit hodnotu budovy a atraktivitu pro budoucí zájemce. Zní to logicky a vlastně na tom není nic špatného. Odškrtnout si na pozemku umělecké dílo, naplnit danou zakázku, na stříbrném podnose naservírovat zajíce v naleštěném pytli, který se nikdy neotevře, ale uvolňujícím se pachem by časem mohl otravovat ovzduší, jehož se stal nevyžádanou součástí. A prodejný artefakt, který ovšem utváří prostor nás všech, nalít do formy, která působí dojmem, že reprezentuje souvislost s historií a významem Dientzenhoferovy Invalidovny. Ta byla postavena s cílem poskytovat vojenským invalidům důstojné místo k životu se sociální vybaveností a usnadnit jim návrat do společnosti. Největší barokní areál v Čechách je promyšleným komplexem, v němž se pojí umělecké kvality s funkčností. Nedaleko se nachází i Sídliště Invalidovna, které bylo budováno mezi lety 1958 a 1970 s cílem experimentovat s do té doby nezavedenými architektonickými prvky a postupy. Panelové domy nebo hotelový dům (dnes Rezidence Expo) byly uzpůsobeny co nejlépe potřebám Pražanů. A to například tím, že obsahovaly garsonky či výměrou úsporné byty pro jednotlivce nebo mladé rodiny. Sídliště disponovalo dobrou občanskou vybaveností s velkým potenciálem pro komunitní život.
Fragment jako by potřeboval stvrdit legitimitu své existence na tomto historicky vrstevnatém místě, a tak se snažil vyvinout vlastní tvarosloví, které dokáže najít s okolím společnou řeč, bohužel však zůstal spíše u němého tvaru. Z ptačí perspektivy má připomínat ležícího invalidu, 24metrová socha vedle objektu-ruky a nohy pak dům podepírat jako odkaz na potřebu vzájemnosti a sociálních vazeb. Zdá se tak, že by stavba mohla zapadat do kontextu tehdejšího Experimentálního sídliště a Invalidovny, které nesly výrazný sociální element a zastupovaly ideály komunitnosti.
Přesto se ozývají hlasy odborníků, kteří výsledek odsuzují. Na nesouvislost objektu s prostředím, jehož je součástí, upozornili sochař a publicista Pavel Karous i iniciátorka programu Umění pro město GHMP a vedoucí oddělení Správy veřejné plastiky Marie Foltýnová. Karous shledává komickým spojení Trigemou avizované „sociálnosti a společenství“ s realitou drahých bytů, které představují opak cenově dostupného bydlení.1 Marie Foltýnová v rozhovoru pro Aktualně.cz mimo jiné poukázala na mytologický význam Lilith, který není zcela jednoznačný.2 Foltýnová zmiňuje negativní obraz, který s sebou nevyhnutelně nese symbol ženy, která se vzepřela Adamovi a po vyhnání z ráje byla prokleta. Zatímco Černý zdůrazňuje onu první část alternativního biblického příběhu jako feministické sdělení, kurátorka upozorňuje na jeho odvrácenou tvář – Lilith se stala představitelkou temné síly, která usmrcuje děti, v lidové tradici získala spíše tvář démona, a tedy podle ní naopak ženám škodí. Využití symbolu proto považuje za zkratkovité.
Mě osobně udivuje vůbec volba této postavy, jejíž motivace mi na daném místě nedává dobrý smysl. Mám pocit, jako by se kdysi šokující či přinejmenším inovativní umělec uchýlil k vágnosti. Tou myslím nejasné poslání symbolického motivu, přičemž největší souvislost pozoruji v onom „podpírání“, které se pomalu tváří na filozofické aspirace. Přitom se nelze zbavit dojmu lichosti „ideového backgroundu“ vyprodukovaného ať už z popudu ospravedlnit vznik objektu před veřejností, nebo před sebou samým. Do mlhy je zahalený i záměr týkající se vizuálního zpracování námětu spočívajícího v zobrazení zveličených sexuálních znaků – bylo snad jejich účelem pobouřit maloměšťáckou veřejnost? Ve 21. století, a to konkrétně v roce 2022, by taková snaha vyzněla spíše komicky. Jen těžko by šlo v tomto případě obviňovat z úmyslu, který se vylučuje s racionálním uvažováním postmoderního člověka.
V úvahu přichází ještě jedna varianta – socha byla zamýšlena jako kritika patriarchátu vyzdvižením ženské nezávislosti v podání Lilith. Ani zde však nevidím příliš logiky. Pokud by cílem díla bylo narušit vnímání ženy v podřízené roli, stereotypní „ideál (tělesné) krásy“ s nadměrným poprsím se nezdá být vhodným prostředkem k jeho naplnění. Navíc si nedokážu odpustit myšlenku, že by si osobnost jako Černý, činná v současném kulturním prostředí, přece nemohla myslet, že sochou, kterou Karous připodobnil k „pubertálnímu snu z devadesátek“, pozitivně přispěl k debatě o nerovnostech mezi muži a ženami.
Ke zvážení se nabízí také hranice mezi vykrádáním sebe sama a uměleckým rukopisem. Obdobných ocelových konstrukcí v Černého tvorbě nalezneme dost a ani otáčecí mechanismus hlavy není zrovna přelomovou záležitostí. Očekávala bych, že umělecká svébytnost by měla spočívat v neustálém proudu vlastní geneze, pod nástroji neutuchající modifikace, a zároveň se zachováním původní jiskry a originální esence. Zda se Černý přece jen neuchyluje pod tlakem vlastní vyčpělosti k prostému sebe-plagiátorství, snad bude potvrzeno či vyvráceno budoucností.
Je třeba připomenout, že umělec je autorem konceptuálně povedených děl, jako bylo například nepovolené přebarvení tanku, vystaveného na náměstí Kinských, narůžovo. Rok před začátkem nového milénia představil sochu, nacházející se v pasáži Lucerna, sestávající z převráceného koně a svatého Václava sedícího na jeho břiše. Tímto „převratem“ demonstroval nespokojenost s tehdejší politicko-společenskou situací. Ve starších dílech se tak často pojil vtip s kritickým sdělením. To sice mohlo získat i banální formu, jako například prostředníček namířený na Hrad, který neobsahoval ani zprávu, jež by byla nějak komplexní, stále v něm však bylo přítomné přinejmenším provokativně a jasně formulované politické stanovisko.
Lilith však oplývá tajemnem, obávám se však, že nikoli z důvodu, že se jedná o mytologický výjev, nýbrž že dílo vyústilo k tomu, co jasně pojmenoval Pavel Karous: ke korporátní architektuře, která nikoho neurazí.3 Černého zaobalování sochy do roucha feminismu v rozhovorech pak vidím jako snad nevědomou redukci a dezinterpretaci feminismu nebo pokus o krátkozraký vzdor vůči námitkám, že je dílo anti-feministické. To jsou však pouhé domněnky založené na pocitu nelogičnosti celého konceptu. Možná bylo záměrem dosáhnout právě toho? Dělá si Lilith legraci z uměleckých kritiků? Měla rozjitřit debaty o svém významu, i když žádný nemá? Cílí na prvoplánovost, která má být posměchem všem podobným bezobsažným dílům, která se tváří jako by oplývaly hlubokým smyslem? Možná ona vágnost poskytuje prostor pro divoké nadinterpretace toho, čím by Černého dílo mohlo být, byť k výkladům neskýtá sebemenší indicie.
Pokud dílo neobohatilo veřejný prostor uměleckou kvalitou, alespoň přililo olej do diskuze o povaze umění veřejného prostoru, a mohlo by upevnit konsenzus na tom, že i v případě soukromých pozemků by na nich realizovaná díla měla být prospěšná pro běžného člověka spěchajícího do práce, na nákup nebo pouze se procházejícího a obdivujícího urbanistickou krajinu. Na webu Českého rozhlasu mě zaujaly výsledky ankety (k 30. 10. 2022): 55 procentům se socha líbí, 45 procentům nikoli.4 To mě vede k myšlence, jestli specialisté na dané téma, kurátoři, publicisté či umělečtí kritici, nepřežvykují kus, který není určen jejich ústům. Samozřejmě, nejedná se o odborný průzkum, přesto si myslím, že i na základě takové internetové „anketky“ si lze udělat přibližný obrázek o mínění minimálně návštěvníků webu ČRo. Rozdíl v počtu hlasů pro dvě zcela protikladná hodnocení sice není nijak markantní, přesto o 10 procent vítězí spokojenost s danou realizací.
I pokud bychom přehlédli tuto zanedbatelnou anketu, je nasnadě se zamyslet, zda opravdu hodnocení a pocit, jež z něj vychází, nenechat na kolemjdoucích či obyvatelích. Osobně jsem zastánkyní toho, že ve veřejném prostoru by měla vznikat kvalitní díla umisťovaná na základě posouzení odborníků v dané oblasti. Zároveň si myslím, že je potřeba narušit urputnou představu o tom, že to, co je dobré a ostatním prospěšné, by měla za všech okolností určovat kulturní elita. To, že se čas od času zjeví socha jako Lilith, považuji za něco, co může mít pozitivní vliv pramenící z disharmonie, kterou ve společenském diskurzu vyvolává. Pokud bych vycházela z utilitaristické pozice, snažila bych se po večerech vynalézt měřítka, která užitek přesně určí. Pochybnosti a otázky, které Lilith rozvířila, na jedné straně, 35 tun materiálu a další zdroje na její výrobu, a s odborníky (!) řečeno nablýskaná, ale bezduchá korporátní šeď na druhé. Co si myslím, že je nakonec nejpodstatnější – vidět sochu v sepjetí s budovou od bohatých pro bohaté.
---
1https://www.seznamzpravy.cz/autor/pavel-karous-1320?timeline--pageItem=216421
3 https://www.seznamzpravy.cz/autor/pavel-karous-1320?timeline--pageItem=216421
---
---
zdroj úvodní fotografie: Aktualne.cz
