Jak už samotný název napovídá, Landscape festival se více než jakýkoli jiný český festival umění ve veřejném prostoru zaměřuje na širší městské celky v přímé souvislosti s architekturou a urbanismem – dokonce o něm jeho organizátoři píšou jako o „krajinářském“ festivalu. Namísto bezmyšlenkovitého osazování hotových soch, které by pouze vyplnily prostor různých náměstí, parků a zákoutí, se tento festival deklarativně pokouší na umění ve veřejném prostoru nahlížet jako na součást systému vztahů, ze kterých se město skládá. Řadit ho proto volně můžeme k festivalům, jako je m3 / Umění v prostoru nebo Kukačka, které si taktéž dávají za cíl cíleně vytvářet sice-specific instalace (a také performance a doprovodný program), které nejsou pouze k tomu, aby plnily roli hezkých kulis pro letní turistické akce, nýbrž aby otevíraly problematické otázky ohledně historie, přítomnosti a budoucnosti vybraných lokalit.
Letošní ročník Landscape festivalu se soustředí na „pražská nádraží ne/využitá“, jak zní podtitul, a jejich přilehlá prostředí, která v současnosti procházejí radikální proměnou – konkrétně ve čtvrtích Libeň, Smíchov, Florenc a Žižkov. Letošní festival m3 se taktéž věnoval tématu nádražních budov, důraz ale kladl na jejich odosobněné, nevyužívané a zapomenuté okolí a téma vágních terénů. Landscape festival se oproti tomu přímo soustředí na otázku nastupující přestavby těchto míst a jejich nového využití. Tento potenciál by se proto mohl zdát jako ideální k tomu kriticky se vyjadřovat k procesům a odhalovat problematické části nového developmentu. Je tomu ale tak?
Mezi minulostí a budoucností
Nezanedbatelná část děl festivalu se věnuje lokální paměti, kterou se snaží jednotliví umělci připomenout proto, aby měnící se prostředí neztratilo příliš ze své jedinečnosti. Tento přístup můžeme pozorovat v Libni, kde na dohled od nových obytných a kancelářských komplexů lze najít několik připomínek lokálního mýtu Boudníka, Bondyho a Hrabala (Timo, Suška), ale i například bývalého židovského hřbitova (Šejn, Hnízdil). Do prostředí autobusového nádraží na Palmovce přináší ekologické téma Jan Waldhauser, který zkoumá, kolik deště ze střechy nádraží zbytečně odteče do podzemních kanálů, když by se voda mohla na místě využít k zalévání okolní zeleně. Ta už naštěstí v září nijak zvlášť netrpí a spokojeně přerůstá díla ukrytá v nedalekém parku.
Ekologický aspekt připomíná také dílo Richarda Loskota, které před libeňskou synagogou „zbylo“ z předchozího ročníku m3, který se roku 2019 věnoval prostředí kolem říčky Rokytky. Letošní Landscape festival si toto dílo sice přivlastnil, avšak přiznal původní důvod vzniku. Takovýchto přivlastnění je v letošním ročníku festivalu celá řada (festival dokonce pracuje i s díly, které po sobě v Praze zanechal roku 2018 on sám), není to ale primárně špatně – určitě by bylo zvláštnější, když by doprovodný text zamlčel umělecké dílo, které stojí jen o pár metrů dále.
Souvislost s místem
Pocit, že by si festival zasloužil více finančních prostředků, aby dokázal naplnit své ambice, však vyvolávala i díla zasazená mezi Florenc a patu Vítkova. Z děl často nebylo jasné, zda se spíše vyjadřují k místnímu prostředí (např. téma městské zeleně u studentů FDU ZČU), nebo se jedná o „osazování“ hotových děl bez hlubšího vztahu, jak jsem o něm psal v úvodu (Kocourek, Klodová). Spojit tyto dva aspekty dobře dokázal Matěj Frank se svou sochou ve tvaru naslouchadla obráceného směrem k Masarykovu nádraží, kde se letos postupně formuje kontroverzní stavba od studia Zahy Hadid.
Na škále mezi hotovým objektem a přímým komentářem se nejednotně pohybovaly také intervence kolem Smíchovského nádraží. Jako nejelegantnější z nich se mi zdál jednoduchý komentář k tomu, že v nedaleké kašně, kterou zdobí socha chlapce s kaprem od Břetislava Bendy z roku 1967, neteče voda. Autor*ka do vyschlé nádrže pro vodu nasypal*a modrý písek, který jednoduše přitáhl pozornost jak k soše, tak k zanedbanosti kašny. Kdo dílo vytvořil, jsem na webu ale bohužel nedokázal dohledat.
Na nákladovém nádraží Žižkov se už nachází spíše jakási „základna“ festivalu, kde jsou díla jedno vedle druhého posazena na zarostlých vlakových kolejích a přilehlých rampách. Urbanistickou budoucnost lokality je možné nahlédnout v interiéru na malém modelu, ale vystavená díla se většinou soustředí na svá vlastní, často společenská témata. Historická budova nádraží má být přizpůsobena současným požadavkům města, ale ne všechny budovy v okolí zůstanou stát. Tento fakt glosuje jednoduchá zavěšená konstrukce Štěpána Kuse MORDOR 1980, která odkazuje k místní dominantě, telekomunikační věži, a navíc se v textu drze ptá: „Demolice znamená ekologickou zátěž, enormní plýtvání materiálem a ztrátu ikonické stavby. Je opravdu jedinou cestou zastaralé budovy zbourat?“ Doufám, že podobných otázek bude vyvolávat Landscape festival v dalších ročnících ještě o něco více, protože téma, kterému se věnuje, má pro město a jeho obyvatele naprosto zásadní hodnotu.
---
David Bláha
