Prostorové metafory paměti
podle konceptu forem a funkcí kulturní paměti Aleidy Assmann.
Název odkazuje ke stejnojmennému eseji z knihy Mnemosyne: Formen und Funktionen der kulturellen Erinnerung (A. Assmann, D. Harth 1993) profesorky literatury Aleidy Assmann, která se ve své práci zaměřuje na kulturní sociologii vzpomínání. V kapitole Metafory budov (Gebäude-Metaphern) klade důraz na využití prostorových obrazů k popisu paměti a pochopení způsobu, jakým lidé vzpomínají. Interdisciplinární práce s prostorovými metaforami paměti, nahlížena z umělecké, urbanistické a životopisné perspektivy případových studií, vybraných Lenkou Štěpánkovou pro Forum, staví především na aktualizaci a imaginativním pojetí prostorů kulturní paměti. Taktéž vychází z konceptu vtělené či situované mysli, kterou formulovala americká feministická teoretička Donna Haraway, kde paměť a vědění není formováno universálně a objektivně, ale naopak je vtělenou osobní zkušeností, přičemž vychází z konkrétních kulturních a sociálních prostorů.
For ENGLISH scroll down.
Cyklus Prostorových metafor paměti otevírá s konceptem „Transgeneračních prostor“, kterým se blíže zabývá rakouská umělkyně a pedagožka polského původu Malgorzata Oliwa*. Ve svém uměleckém výzkumu se odkazuje na prostory, které souvisejí s diasporou Východní Evropy v německy mluvících zemích. Transgenerační prostory zahrnují fyzická místa, sociální prostředí nebo i imaginativní prostory, kde se prolíná minulost, přítomnost, budoucnost a fikce. Klade přitom důraz na výměnu znalostí, tradic a rozličných perspektiv napříč generacemi. Příležitosti k vzájemnému učení a porozumění vně i mimo komunitu iniciovala na jaře 2023 ve Vídni sérií setkání nesoucí název Ost*Post Café.
---
Na začátku letošního roku jsi organizovala akce, které se zaměřovaly na propojení Post-Ost komunity zde ve Vídni. Pověz mi něco víc s tím souvisejícím programem Ost*Post Café, který jsi v kulturním centru Depot ve Vídni zorganizovala.
Koncept Post-Ost Café komunity vznikl v Berlíně během pandemie. Berlínský aktivista proti diskriminaci a právník Sergej Prokopkin v té době pořádal akce s názvem Post Ost Café, které se konaly online i naživo. Tato setkávání za mě poprvé formulovala velmi aktuální potřebu komunikovat o tématech zabývajících se historií diaspory východní Evropy v německy mluvících zemích. Termín Ost-Post také odkazuje k transgeneračnímu přenosu rozličných příběhů, původů, identit a traumat, o kterých víme jen málo. Při společném setkávání je tak umožněno formou dialogu mluvit o tom, jak se tyto nevyřčené historie přenášejí a promítají do našich životů – konkrétně v Post-Ost komunitě. Podobná interdisciplinární výměna v tomto formátu ve Vídni není, proto jsem iniciovala nové Ost*Post Café. Jako hostující přednášející vystoupili severomakedonský architekt a umělec Milan Mijalkovic a filozofka Ani Menua, která využívá vícejazyčnost ve své „performativní poetice“. V Rakousku jsou také jiné příběhy diaspor než v Německu. Pojem „Post-Ost“, navazující na termín „Former East“, je navíc velmi široký. Zahrnuje široké spektrum identit, ať už ze samotného východního Německa, bývalých Sudet, Jugoslávie a Československa. Zkrátka nepoznané příběhy, původně pocházející z východní Evropy. Nejdůležitější pro mě bylo posunout dialog o středoevropské migraci směrem k interdisciplinárnímu přístupu. To vyplývá z mé praxe jako umělecké pedagožky v rakouském vzdělávacím systému a z nutnosti pomáhat mladým lidem s migrační historií, kteří v Rakousku zažívají diskriminaci.
Ve své umělecké praxi se také silně zabýváš tématem tzv. „Uncanny Homes“ (tajemné domovy). Co mají společného s Post-Ost komunitou?
Každý člověk má ve své historii neznámé a tajemné prostory. Exilové komunity, zejména od začátku ukrajinské války, se zabývají traumaty, která jsou spojena s jejich geografickými místy původu. Tato geograficko-kulturní osa mezi Východem a Západem má historické propojení a dědí se z generace na generaci. Architektura, umění, literatura a kultura dokládají, jak vypadají vizuální, materiální, ale i fiktivní prostory diasporických biografií. Umělecký výzkum a jiné umělecké metody otevírají tyto prostory a nabízejí možnost dekolonizace a osvobození od kulturního přivlastňování těchto prostor politickými silami.
Jak tě ovlivnila konkrétně tvoje vlastní zkušenost s migrací, která se promítla v tvé fotografické praxi?
Sama jsem si kladla otázku, proč určité prostory fotím, proč ke mně promlouvají, i když s mou historií přímo nesouvisejí? Samozřejmě nejsem mezi výtvarnými osobnostmi jediná, kdo má silné citové vazby k určitým místům. Je mnoho dalších, kteří opustili svá rodná místa a cítí k těmto tajemným prostorům nostalgii. Socioložka Darja Klingenberg popisuje ve své knize Materialismus und Melancholie způsob bydlení v exilu jako melancholicky zvnitřněnou naději na lepší život. Tato nostalgie, spojena s černobílou fotografií a vzpomínkami na vlastní rodinná fotoalba a analogové záznamy, mě přivedla k mé fotografické praxi. Iniciační ale byly cesty vlakem mezi Polskem a Rakouskem během mého dětství a dospívání a byly také hlavním důvodem, proč jsem začala fotografovat. Zároveň mi byla velmi povědomá brutalistní průmyslová architektura Československa, kterou jsem pozorovala během cest vlakem. Moje první cesta na Západ s matkou v mých šesti letech mi dost silně utkvěla v paměti. Pohraniční policista ve vlaku z Varšavy do Vídně mi totiž šacoval kabát. Byl to první Rakušan, se kterým jsem setkala.
Kuchnia 2004, foto Malgorzata Oliwa
Stav exilu, izolace a zapomnění jsou leitmotivy transgeneračních přenosů. Jaké existují cesty k prolomení ticha a znovuzískání těchto příběhů?
Cítila jsem potřebu fotograficky zachytit ikonické vizuální kódy Východu a zároveň prostřednictvím mikro-historií zjistit nové, dosud nevyprávěné příběhy z mé rodiny. Při svých návštěvách ve východní Evropě jsem také pravidelně dokumentovala vnitřní prostory rodinných domů a urbánní prostory, které však neměly nic společného s mým původním prostředím. Například závodní kuchyně, hotelové chodby, nádražní haly nebo podkroví u zesnulých příbuzných. Tyto prostory paměti (Errinerungsräume), které překračují hranice, mohou dát silný impuls k hledání vlastní identity. Jsou však nabité neznámými příběhy s možnými nečekanými výklady do současnosti. V Německu jsem byla nedávno na čtení Diaspora blues, kde předčítal mladý básník z Kosova Fatbardh Kqiku. Popisoval pohovku svého zemřelého otce, na které nyní nikdo nesedí. Metafora prázdnoty, která představuje sociální ztrátu a nenaplněné sny v diaspoře. Imaginární prostory mohou překračovat hranice a také generace.
Jak můžeme být při odhalování naší minulosti více angažovaní a empatičtější vůči sobě a ostatním?
V knize Unsettled Heritage zkoumá autor Yechiel Weizman, jak systémové vymazání a vědomé odstranění židovské populace během druhé světové války vedly k jejímu k vymizení z veřejného prostoru v Polsku. Dále pojem „Postmemory“ zahrnuje principy koloniálního imperialismu a mechanismů vyloučení, které osoby z východní Evropy stále zažívají jak na západě, tak i na jihu Evropy. To jsou případy transgeneračního přenosu traumat a násilí. Věřím, že funkcí vizuálního umění, literatury a orální historie v konceptu transgeneračních prostor je přiblížit žitou zkušenost a vytvářet prostory pro její sdílení. Stejně tak se s tímto konceptem pracuje v teoretických textech, v antidiskriminačním vzdělávání, sociologii, jazykovědě a filozofii. Zkušenost se stavem „in between“, tzv. „bytím mezi“, ve kterém se lidé s hybridními identitami nacházejí, popisuje teoretik Homi K. Bhabhy jako „Third space“. Klíčovým cílem posílení komunity Post-Ost prostřednictvím empatie a angažovaného přístupu je vytvořit příležitosti pro otevřenou diskusi a vzájemné učení.
---
*Malgorzata Oliwa absolvovala Akademii výtvarných umění ve Vídni, obor výtvarné umění a výtvarná výchova. Studovala na SLADE School of Fine Arts v Londýně a na Akademii výtvarných umění v Lipsku se zaměřením na fotografii. V současné době působí jako pedagožka na Katedře umění a vzdělávání na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Témata její doktorské práce zahrnují problematiku východoevropské diaspory, Post-Ost historie a hledání identity uměleckými prostředky zahrnujícími poezii a fotografii.
Text vychází s podporou AKTION Rakousko – Česká republika.
EN
The cycle of texts Spatial Metaphors of Memory opens with the concept of "Transgenerational Spaces," which is explored in depth by the Austrian artist and educator of Polish heritage, Malgorzata Oliwa*. In her artistic research, she refers to spaces related to the diaspora of Eastern Europe in German-speaking countries. Transgenerational spaces encompass physical or even imaginative spaces and social environments where the past, present, future, and fiction intersect. Oliwa emphasizes the exchange of knowledge, traditions, and different perspectives across generations. She initiated opportunities for mutual learning and understanding within and beyond the community through a series of meetings called Ost*Post Café, held in Vienna in spring 2023.
“Each person has unknown and mysterious spaces in their history.”
Early this year, you organized events aimed at connecting the Post-Ost community here in Vienna. Could you tell me more about the related Ost*Post Café that you organized at the cultural center Depot in Vienna?
The concept of the Post-Ost Café community originated in Berlin during the pandemic. At that time, the Berlin-based anti-discrimination activist and lawyer Sergej Prokopkin organized events called Post Ost Café, online and in persona. They first expressed the very current need to discuss topics related to the history of the Eastern European diaspora in German-speaking countries. The term Post-Ost reflects the transgenerational transmission of biographies, about little-known origins, identities, and traumatic impacts. These meetings of different groups articulated unspoken histories that are passed on and projected into our lives, specifically within the Post-Ost community. I initiated the new "Ost*Post Café" project in Vienna because no similar interdisciplinary exchange of this kind had existed previously in Vienna. The guest speakers were the North Macedonian architect and artist Milan Mijalkovic, and the philosopher Ani Menua, who utilizes multilingualism in her "performative poetics." Austria presents different diaspora stories than Germany. The term Post-Ost, following the term Former East, is very broad. It encompasses a wide range of identities subject to post-imperial structures from East Germany, the former Sudetenland, Yugoslavia, Czechoslovakia, and others. The focus was on giving an interdisciplinary actual approach to the dialogue about Central European migration. My motive stems from my practice as a professional art educator in the Austrian education system. There is a necessity to recognize the challenges young people with migration backgrounds who experience discrimination in Austria face.
In your artistic practice, you also strongly deal with the topic of "Uncanny Homes." What do they have in common with the Post-Ost community?
Each person has unknown and mysterious spaces in their history. Exile communities, especially since the beginning of the Ukrainian war, are confronted with personal and collective traumas related to their geographical places of origin. This axis which links the East, and the West is geo-cultural and historical and is passed on from generation to generation. Architecture, art, literature, and cultural production depict similarities in the visual, material, and fictional spaces of the diasporic biographies. Artistic research and methods open up these spaces for decolonization and liberation from the cultural appropriation of these spaces by political forces.
How specifically has your own experience with migration influenced your photographic practice?
I questioned myself why I react to certain spaces in my photographic motives, why they speak to me although they are not directly related to my personal history. I realized that I was not alone among artists with my strong emotional ties to certain places. Many others who have left their places of origin feel nostalgia towards these mysterious spaces. Sociologist Darja Klingenberg describes in her book "Materialismus und Melancholie" the way how people live in exile as a melancholically internalized hope for a better life. This nostalgia, associated with black and white photography and memories evoked by my own family photo albums and analogue footage, led me to my photographic practice. It all began with my train journeys between Poland and Austria during my childhood and teenage years; at this time, I was very familiar with the brutalist industrial architecture of Czechoslovakia, which I observed through the big train windows. I clearly remember the impact of this first journey to the West on the side of my mother at the age of six. A border policeman on the train from Warsaw to Vienna searched my coat. He was the first Austrian I met.
The state of exile, isolation, and oblivion are leitmotifs of transgenerational transmissions. How can we break the silence and reclaim these stories?
I felt the urge to photographically capture iconic visual codes of the East while, through micro-histories, discovering new, untold stories from my family. During these visits to Eastern Europe, I regularly documented the interior of family homes. Many urban spaces such as factory kitchens, hotel corridors, train stations had nothing in common with my original environment. These spaces of memory (Erinnerungsräume), which transcend borders, strongly stimulated the search for my own identity. Many of these are charged with untold and uncanny stories with possible unexpected interpretations in the present. In Germany, I recently attended a reading called Diaspora blues, where a young poet from Kosovo, Fatbardh Kqiku, recited. He described his deceased father's couch, where no one sits now – the image of a vacuum that represents social loss and unfulfilled dreams in the diaspora. Imaginary spaces can transcend borders and generations.
How can we be more engaged and empathetic towards ourselves and others in uncovering our past?
In the book "Unsettled Heritage," the author Yechiel Weizman explores how the systematic erasure and deliberate removal of the Jewish population during World War II led to its disappearance from the public space in Poland. Furthermore, the term "Postmemory" includes the principles of colonial imperialism and mechanisms of exclusion, which individuals from Eastern Europe still experience both in the west and South of Europe. These are examples of the transgenerational transmission of traumas and violence. I believe that the function of visual arts, literature, and oral history in the concept of transgenerational spaces is to bring closer lived experiences and creates spaces for its sharing. Similarly, this concept is dealt with in theoretical texts, anti-discriminative education, sociology, linguistics, and philosophy. The experience of being in a zone of "in between," in which people with hybrid identities find themselves, has been described by theorist Homi K. Bhabha as the "Third space." The key purpose of strengthening the Post-Ost community through empathy and an engaged approach is to create opportunities for open discussions and mutual learning.
---
*Malgorzata Oliwa graduated from the Academy of Fine Arts in Vienna in Fine Arts and Art education. She studied at the SLADE School of Fine Arts in London and the Academy of Fine Arts in Leipzig, with a focus on photography. Currently, she teaches in the Art and Education department at the Academy of Fine Arts in Vienna. The research topics of her doctoral work include issues of the Eastern European diaspora, oral history and visual methods in didactics, and the search for identity through art, including poetry and photography.
The text is published with the support of AKTION Austria – Czech Republic. Translation by Jana Gaussen and edited by Zäzilia Alvarez.
