Město bez instrukcí

Hned na začátku vzaly děti barvu a pomalovaly bílé stěny. Výstava Modele wspólnoty | Wystawa do zabawy (Modely společenství | Výstava k hraní) v gdaňském Centru současného umění Łaźnia vychází z legendárního projektu Palle Nielsena z roku 1968: výstavní prostor patří dětem, zatímco rodiče čekají venku. Koncept vznikl ve spolupráci s pedagogy z Gdaňské univerzity a probíhá v devadesátiminutových blocích, v nichž průvodci děti uvedou do prostoru a pak je nechávají být. Rozhovor s kurátorkami Izabelou Wieczorek a Anetou Lehmann.

Nielsenova výstava The Model – A Model for a Qualitative Society (Model pro kvalitativní společnost) vznikla ve Stockholmu v roce 1968, vy ji ve vlastní podobě uvádíte v Gdaňsku roku 2026. Co jste musely změnit a co mezi těmi dvěma momenty přetrvává?

AL: Když jsme se k Nielsenovu projektu dostaly poprvé, přišel nám celkem radikální a měly jsme pocit, že ho pro rok 2026 budeme muset změkčit, hlavně kvůli bezpečnosti. Musela se nastavit nějaká základní pravidla. Děti tu mohou dělat téměř cokoli, ale vybízíme je, aby si položily otázku, jestli to udělat mají – jestli to, co uvnitř dělají, je něco, co by samy chtěly vidět, když do prostoru vejdou. Bereme to jako veřejný prostor, jako malé město, takže se pohybujeme někde mezi svobodou a etickou empatií.

IW: Rok 1968 byl intenzivní doba – Pražské jaro, studená válka. Dnešek je jiný, ale také čelíme řadě krizí: klimatické, bytové, probíhajícím válkám, rostoucí sociální izolaci. Nielsen se ptal, co děti v tu chvíli potřebují, a myslím, že my děláme dnes něco podobného.

AL: Naše doba si vynutila i jinou věc. Nielsen měl ve výstavním prostoru kamery a v kavárně obrazovky, na kterých rodiče děti sledovali. My jsme se proti tomu rozhodly, protože v roce 2026 musíme přemýšlet o obrazech dětí a o tom, jak nekontrolovatelně mohou kolovat.

Na rozdíl od Nielsenova díla máte v názvu „model“ v množném čísle. Proč?

IW: Nielsen tvrdí, že chceme-li změnit společnost, není třeba měnit přetížené a osamělé dospělé, ale způsob, jakým si děti hrají a jak přemýšlejí. Ten pohled sdílíme, ale myslíme si, že největší výzvou pro děti dnes je vytvořit komunitu vůbec – a že může být víc než jedna.

AL: Dnes je mnohem větší povědomí o různých způsobech bytí a života – neurodiverzitě, kulturních rozdílech… Změnou názvu jsme chtěly zdůraznit, že my, jako kurátorky a jako instituce, nemáme odpověď na to, která společnost je ta správná. Jedná se spíš o experimentální laboratoř.

Architektura výstavy pracuje se dvěma abstraktními prvky, které odkazují k formám typickým pro Gdaňsk: falowiec, charakteristické obytné bloky, a przedproża, vyvýšené terasy před měšťanskými domy. Výstava je ale site-specifická ještě v jiném smyslu. Jak reaguje na čtvrť Dolne Miasto, kde probíhá?

AL: Tyto prvky vzešly z architektonického konceptu studia BudCud – Agaty Woźniczky a Mateusze Adamczyka – jako citace přejaté přímo z města. Przedproża patří k historickému jádru Gdaňska, modernistický falowiec – v překladu „vlnovec“ – k poválečnému Przymorzi a Nowému Portu. Naše instituce má budovy právě v těchhle čtvrtích, takže ty prvky propojují i naši vlastní strukturu. Ale výstava probíhá v bývalých lázních ve čtvrti Dolne Miasto, která už přes deset let prochází revitalizací a nemá mnoho veřejného prostoru. Právě na pozadí toho nedostatku dáváme dětem malé město uvnitř budovy.

Co byste si přály, aby si z toho děti odnesly? Jiné vnímání své čtvrti, svého okolí?

AL: Můj malý sen je změna perspektivy na to, jak se dá být ve městě. Vybízíme děti, aby si sedaly na podivná místa uvnitř konstrukcí, takže by bylo krásné, kdyby se po odchodu rozhlédly a napadlo je: možná si můžu sednout i na schody. Existuje velmi tradiční způsob uvažování o městě – že když si chcete sednout, musí to být lavička.

IW: A bylo by úžasné, kdyby se začaly ptát: proč jsou tyhle schody udělané pro někoho o tolik většího, než jsem já?

Rodiče zůstávají mimo místnost, kterou děti mohou přetvářet podle libosti. S jakými pocity ohledně takového odloučení se setkáváte?

AL: Došlo nám, že jsme obrátily pořadí, které je v kulturních institucích nejběžnější: děti dostaly výstavu a rodiče to, co bývalo místem pro workshopy – teď čekají oni. Od začátku se objevovaly otázky po bezpečnosti a odpovědnosti, proto jsou uvnitř vždy dva lidé z našeho týmu, z nichž jeden je pedagog. Ale otázky zůstávají a komfortní zóna se natahuje různými směry.

IW: Někteří rodiče potřebují nechat děti být, jiní sedí co nejblíž prostoru a odmítají sejít do přízemí. Je to těžké i pro děti, takže vědí, že když se budou chtít vrátit nebo jen obejmout mámu či tátu, rodiče jsou blízko.

Jakou roli má dvojice průvodců, kteří jsou s dětmi v místnosti, a jak moc s nimi interagují?

AL: Oba průvodci tam jsou, aby zasáhli, jen když je to skutečně potřeba. Když se děti perou, průvodci přijdou – v klidu – a zeptají se, co se stalo. U výtvarných nebo technických problémů pomáhají, jen když je dítě požádá.

Ostatní dospělí do prostoru nesmějí. Co se mění, když jsou přítomni?

AL: Chování, představivost, samotné tvoření – to všechno je jiné. Ve vztahu dítěte a dospělého je vždycky určitá hierarchie.

IW: První tři dny přišlo každé dítě s rodičem a slyšely jsme, jak rodiče zábavu moderují: měl bys to udělat takhle, možná namaluj něco takového…

A k čemu dochází, když se dětem dá volnost a důvěra?

AL: K barvě na stěnách (smích). Děti prostě vzaly barvu a pomalovaly s ní zdi. Vejít do prostoru, který předtím byl bílý, bylo mimo mou komfortní zónu – říkala jsem si: „Proboha, jsme si tím jisté?“ Ale tohle je právě to gesto svobody, které my samy udělat nemůžeme. O měsíc později začaly stavět, v což jsme doufaly. Jakmile se nasytila první potřeba malovat, získaly pocit, že můžou něco vytvořit.

IW: První konstrukce některých dětí bývá malá – tak, jak to znají ze školy, kde se věci musí vejít na lavici nebo být dost malé na to, aby se daly odnést domů. Ale po třech čtyřech návštěvách začnou stavět velké věci. Opravdu velké – jako by objevily, že tady může být měřítko jejich jednání jiné, že mohou ovlivnit celý prostor, nejen vyrobit předmět. Prosíme je také, aby si své konstrukce nebraly domů, aby je další děti mohly dál využít.

O jaké objekty se jedná?

AL: Většinou o krabice připomínající domy. Nejdřív klasické domečky s trojúhelníkovou střechou, ale jak rostou, mění se v konstrukce, skoro abstraktní.

IW: Moje oblíbená je houpačka. Vzaly větev, připevnily ji hodně vysoko obrovským množstvím lepicí pásky a zavěsily na ni látku. Stála se na ni fronta, protože každé dítě se chtělo houpat.

Takže fungovala, i když ji vyrobily takhle punkově. Na běžném hřišti by něco takového vzniklo jen stěží – nabízejí městská hřiště dětem to, co potřebují?

IW: Často jsou navržená spíš pro dospělé než pro děti: každý prvek má funkci, vše je maximálně bezpečné hlavně proto, aby byli dospělí v klidu. Ale dítěti někdy stačí díra v zemi – a může to být to nejlepší hřiště, jaké kdy mělo.

AL: Typické hřiště je prostě příliš definované – ve chvíli, kdy přijdete, víte, co je každý prvek zač a jak funguje. V gdaňské čtvrti Zaspa leží mezi bloky malé kopečky, které zbyly ze stavby, a děti je milují, protože terén sám se stává místem k hraní. Co se tedy mezi tehdejškem a dneškem stalo s uvažováním o městě, že jsme skončili u tak striktně navrženého způsobu trávení času?

Co výstava učí vás jako instituci?

IW: Pomáhá našemu týmu vytvořit vzdělávací program – i když slovo „vzdělávání“ nepoužíváme. Staré způsoby, jak děti učit o umění, už nefungují. Místo abychom vycházely z toho, co je chceme naučit, začínáme pozorováním toho, co dělají, když jim dáme prostor, materiál a čas. V tomto smyslu se instituce učí od svého nejmladšího publika.

Tereza Vydrová