Matěj Hájek: Progres na hranici komfortní zóny

Místo plastových prolézaček promyšlené sochy stimulující tělo i mysl. Místo úzkostného bezpečí zdravá míra rizika. Sochař Matěj Hájek pod hlavičkou SKULL studia navrhuje objekty na pomezí umělecké instalace a dětského hřiště, které krystalizují v unikátní herní sochy. V rozhovoru popisuje, jak přesvědčit investory k odvaze, proč je kontrolované riziko klíčové pro náš rozvoj a jak pomocí umění a hry adaptovat veřejný prostor na funkční laboratoř zdravé společnosti.

Máte za sebou bohaté sochařské portfolio i mnoho realizací ve veřejném prostoru, jste zakládající člen Ztohoven. Jak se od provokativních happeningů a vlastní umělecké tvorby člověk dostane k dětským hřištím?

Pro mě byl vždycky nejdůležitější samotný proces tvorby. U Ztohoven šlo o týmovou práci, která vás akceleruje a ve společné diskusi si ověřujete platnost vašeho záměru. Během přerušení studia na vysoké škole jsem se věnoval mořeplavbě na Severním moři a v zimě pracoval jako stavitel lešenářských konstrukcí v přístavech. Monumentální konstrukce mě fascinovaly natolik, že jsem se rozhodl vrátit na akademii k Jaroslavu Rónovi a věnovat se sochařství. Zůstala ve mně potřeba vtahovat diváka do děje. Přirozeným vyústěním byla socha, která slouží jako herní prvek. Neuzavírá se na piedestalu, ale stává se živou součástí veřejného prostoru.

Na první pohled je každá vaše herní socha vizuálně jiná, komunikuje s prostředím, ale spojuje je promyšlený design. Dá se stručně shrnout hlavní koncepční idea SKULL studia?

Pocházím z prostředí volného umění a mojí misí je vytáhnout umění ze škatulky galerie do veřejného prostoru. Socha s herní funkcí může fungovat jako trojský kůň – tvářit se jako dětské hřiště, ale mít na člověka daleko hlubší dopad a přimět ho přehodnotit dosavadní postoje.
I v galeriích jako Guggenheim, Tate nebo u nás v Rudolfinu byly historicky nejúspěšnější ty výstavy, které umožňovaly interakci a hru. Hra je dar, který nám umožňuje postavit problém na hlavu, ohledávat nová území. Podstatný je impuls proměny, který je vlastní právě umění.

Není v českém kontextu pro úředníka nebo investora alternativní dětské hřiště vlastně podobně provokativní jako některé akce Ztohoven? Jak je přesvědčujete, že hřiště nemusí být jen křiklavě barevné a plné typizovaných prvků?

Zpočátku jsem zkoušel čistě byznysový model, ale soutěžit s běžnými dodavateli katalogových herních prvků pro mne nedává smysl. Autorská site-specific tvorba bude vždycky dražší. A v B2B světě na úrovni projektových manažerů chybí odvaha i představivost. Pro mě je partner klient vizionář, kterému skutečně záleží na veřejném prostoru, ne costcutter s prázdnou frází na triku.

Dětské hřiště vnímám jako silné společenské téma týkající se kvality života ve městě. Hra má obrovský potenciál pro vzdělávání a rozvoj. V rámci disertační práce jsem propojil poznatky z neurologie, rehabilitační medicíny a biomechaniky, které jsem promítl například i do instalace OFF FENCE pro Benátské bienále. Investorům tak nenabízím katalogová hřiště, ale umělecká díla s herní funkcí, která slouží jako prostředek pro rozvoj i prevenci fyzického a mentálního zdraví. Už Komenský věděl, že frontální výuka není efektivní, a současná neurověda mu dává za pravdu.
Pojďme vytvářet prostředí a sochy s herní funkcí tak, aby byly stimulativní. Pokud bude veřejný prostor kvalitní, estetický a funkční pro psychický rozvoj i pohyb, investice se společnosti mnohonásobně vrátí.

Na vašem Instagramu děláte i osvětu o dětských hřištích. Zaujala mě tam otázka, jestli „fakt chceme svěřit rozvoj dětí někomu, kdo pro jistotu nosí pásek i kšandy?“, na které ilustrujete koncept přínosného rizika ve hře. Jak tenhle koncept funguje?

Veškerý progres a adaptace probíhají na hranici komfortní zóny. Současná klasifikace hřišť je striktně podřízená normám. Bezpečné prostředí v základu potřebujeme, abychom mohli prosperovat, ale pokud se chceme posouvat a učit, musíme vykračovat z bezpečí a ohledávat hranici risku, aby mohl vzniknout nový impuls pro rozvoj. Současné prvky upřednostňují bezpečí především kvůli komfortu provozovatelů a jejich právních zástupců. Ve své disertační práci jsem proto navrhl spekulativní model, který rozšiřuje škálu za hranici normy a vytváří prostor pro překonávání komfortní zóny.

Kolaudují se tedy vaše instalace jako hřiště, nebo jako umělecká díla?

Záleží na dohodě s provozovatelem, který za to nese odpovědnost. Pokud to provozujeme jako dětské hřiště, norma má spoustu náležitostí, které zasáhnou do estetiky, tvaru i funkce. V rámci limitu lze pracovat, ale stále jste v mantinelech normy. Pokud to děláme jako umělecké dílo, jde o odvahu provozovatele, do jakých risků chce jít. Jsem schopný dílo navrhnout tak, aby riziko bylo minimální, ale aby se nevytratilo ve zdravé míře.

Když slyším o principu svobodné hry nebo přínosném riziku ve hře, automaticky si představím spíš adventure playgrounds, které jsou plné divokosti, bahna a bordelu, a ne vycizelované designové konstrukce, jako dělá SKULL studio. Jde to dohromady?

Určitě. Adventure playgrounds představují skvělý, zdravě anarchistický koncept autonomní zóny, kde lze svobodně objevovat prostředí a materiály. Dlouhodobě to u nás prosazuje platforma Město přátelské dětem, parta kolem Mirjany Petrik a Caji Sidon. Adventure playground je vynikající paralelní alternativa, kterou ale nelze aplikovat všude. Zároveň nabízí obrovskou škálu příležitostí pro progresivní sochařská díla s herní funkcí, jejichž autoři jsou sami uživatelé, tedy děti a jejich rodiče. Zkusit si vlastnoručně stlouct bunkr nebo houpačku je zkušenost, kterou lze stěží nahradit hrou na unifikovaném hřišti.

Často taky řešíte otázku, kde jsou hřiště pro náctileté. Nevymezujeme pojem hřiště až moc striktně věkem a nechybí svobodný prostor i dospělým?

Hřiště pro dospělé máme především v hlavě. Správci veřejného prostoru většinou potřebují řád a svou komfortní zónu, ale na všech úrovních musí být někdo s ambicí a vizí vyzkoušet to jinak. Skvělým příkladem jsou městské intervence U/U Studia nebo přístup ve Skandinávii, kde dokázali otevřít hledí. Ve výsledku je to o vzájemné důvěře – když na ulici potkáte lidi, co seřvou dítě za to, že vyskočí na klandr, přesně cítíte, kde je problém.

Máte sami v portfoliu nějaké realizace pro teenagery?

Většinou navrhuji primárně pro starší a zdatnější uživatele, protože mě to osobně zajímá – mám rád fyzický pohyb a adrenalin. To, že na to v urban designu a plánování úplně nepamatujeme, souvisí s generační obměnou a tím, že tyto potřeby nebyly dlouho vnímány.

Není to ale z plezíru. Vnímám to jako změnu paradigmatu. Ve chvíli, kdy se začneme bavit o tvrdých číslech a přestane nám vycházet uspořádání společnosti postavené na sociálním a zdravotním systému, můžeme pro to udělat přinejmenším toto: přizpůsobit veřejný prostor tak, aby se v něm měli lidé možnost svobodně a zdravě rozvíjet. Pojďme to vnímat jako stimul, který povede k upevnění naší fyzické, ale i mentální odolnosti.

Tereza Bonaventurová