Dobrodružství na asfaltu – když dětská představivost vítězí nad křiklavými barvami

Okolo Dolního rybníka v městečku Horní Jelení na Pardubicku se koncem školního roku objevil unikátní chodníkový murál, který rozvíjí představivost nejen místních dětí. Jak tento netradiční projekt vznikal, jaká myšlenka se skrývá za herními prvky bez jasných pravidel a jak to, že z chodníku nakonec nekouká jen další pestrobarevná housenka? O tom jsem si povídala s autorkou projektu Marií Fišerovou.

Jak k realizaci téhle interaktivní malby vlastně došlo?

V Horním Jelení jsem už letos malovala jeden murál na soukromý penzion. Ve stejném období se na starostu obce obrátili zástupci místní školky a školy s prosbou o rozšíření hravých míst pro děti a tělovýchovných aktivit v okolí obecního rybníka. Na malých městech se všichni znají, tak si na mě sehnal kontakt a mně přiletěla zakázka, kterou jsem popravdě nikdy předtím nedělala a v první moment jsem ji chtěla odmítnout. Byla to prosba o klasické skákací panáky a podobné prvky, které známe odjakživa z dětských hřišť. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě a říkala jsem si, že je to skvělá výzva. Nakonec tak v prostoru oválné cyklostezky vzniklo několik větších autorských výmaleb. Všechno je v jednotném výtvarném rukopisu. Malby se dají volně interpretovat: něco je doslovnější, něco méně. Můžete je vybarvovat křídami, vyprávět si nad nimi příběhy, zaskákat si panáka, uspořádat závody nebo si zahrát obří piškvorky či Člověče, nezlob se! Pravidla her si však tvoří až samotný návštěvník.

Jak složitá byla cesta od klasických skákacích panáků po tvou imaginativní verzi? Bylo náročné starostu přesvědčit?

Starosta byl naštěstí otevřený novým věcem, a když jsem mu ukázala pár skic a nápadů, dal mi důvěru. Paradoxně bylo spíš těžší přesvědčit sebe, že to není úplně sebevražedná mise. Dost jsem se bála, aby výsledek nevypadal moc šíleně nebo nepůsobil na místní až příliš alternativně. Dělala jsem si dlouho různé rešerše, co a kde je běžné, a hledala jsem nějaké artovější zpracování u kolegů ilustrátorů. Popravdě jsem nenašla vůbec nic, maximálně v zahraničí. Tím se mi vlastně ulevilo, protože jsem zjistila, že neexistuje konkurence. Jediné srovnání se dalo nalézt u těch opravdu klasicky pojatých běžných hřišť, to znamená: křiklavé barvy, svítivé housenky s číslicemi a podobně. Nemluvě o tom, že tyto výmalby vůbec nerespektují estetiku přilehlého okolí, a tak všechny dětské prostory pak vypadají jako „bad trip“. To byl mimochodem jeden z argumentů směrem k panu starostovi, který na něj podle mě dobře zafungoval.

A pokud jde o teoretické či koncepční zázemí – vycházela jsi z nějaké konkrétní teorie, např. z principu svobodné hry, nebo byla tvorba intuitivní? Přemýšlela jsi, jak budou děti murál používat, nebo jsi spíš myslela na sebe, když jsi byla dítě?

Já se přiznám, že vůbec nejsem hravý typ člověka a nikdy jsem ani nebyla. I proto bylo možná těžší přesvědčit spíš mě samotnou, že tahle zakázka není úplný nesmysl. Mám ale odjakživa hrozně ráda, jednoduše řečeno, hezké věci. V kombinaci se silnou zahradnickou tradicí v mé rodině a mou výtvarnou profesí je pro mě také hodně důležitý veřejný prostor – jak se v něm pohybujeme a jak na něj nahlížíme. Dost typické pro současný svět je takové patchworkově nesmyslné uspořádání, kdy vedle sebe dáváme věci naprosto náhodně. To se podle mě týká snad všeho.

Takže ideová koncepce byla taková, že jsem některé věci zachovala (třeba skákacího panáka), ale předělala je do výtvarnější podoby. Na první pohled v tom třeba panáka ani neuvidíte, musíte si ho tam nejdřív najít. Ty věci by měly fungovat dost intuitivně, ale trochu i dobrodružně až detektivně. Myslím si, že z dětí děláme příliš velké pitomce. Nevím, proč by měl mít panák šest křiklavých barev, aby děti pochopily, že je to panák. Naopak bychom se měli učit od nich, jak na svět nahlížet. Do prostoru jsem dala i takovou krátkou trasu jen s jednoduchými obrázky a sem tam do toho zakomponovala prvky, u kterých ani já nevím, co jsou. Ať nám to řeknou druzí, co v tom vidí. V tom je to hezké, každý má ten vnitřní svět jiný.

Ohledně barev – celou plochu jsem vymalovala v pastelových tónech a vždy kombinuji maximálně dvě barvy. Trasa lemuje krásný rybník, všude okolo je zeleň a jedno hřiště. Myslím, že víc odstínů netřeba.

Takže se děti dokázaly napojit i na dílo, které jim direktivně neříká, co mají dělat? Jaké jsou na realizaci reakce?

Je to hodně čerstvě dokončené, takže teď jsme ve fázi průzkumu a o tom to vlastně i celé je. Doufám, že budou lidé zkoumat, hledat a hrát si donekonečna. Každopádně první zpětná vazba od zadavatelů byla, že je to realizováno nad rámec očekávání. Možná mě letos čeká i druhá etapa výmalby, neboť na oválu je ještě pořád dost místa na další dobrodružství. Za sebe musím přiznat, že jsem s výsledkem nakonec opravdu spokojená, a doufám, že přijdou další takové výzvy.

Paradoxně na závěr bychom si mohly srovnat terminologii. Já pro popis používám slovní spojení „chodníkový murál“, ty v oficiálních materiálech píšeš „interaktivní malba“, někdo jiný to může vnímat prostě jako dětské hřiště. Co to vlastně je? A záleží vůbec na přesném pojmenování? 

„Interaktivní malba“ mi přišlo nejvýstižnější, i když jsem si vědoma, že to není fakticky úplně přesné. „Chodníkový murál“ je možná přesnější, ale zase v tom není zahrnutá ta hernost a hravost. Ale to jsou jen slova. Více bych se možná zaměřila na to, jak vkusněji zvelebovat veřejný prostor a jak nedělat dětský svět tak kýčovitě epileptický.

Marie Fišerová (*1993) je všestranná multimediální umělkyně aktivní na výtvarné, hudební a alternativní kulturní scéně. Absolvovala Fakultu umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Ve své vizuální tvorbě se věnuje široké škále médií – od fotografie, koláží a abstraktní malby až po grafický design a návrhy plakátů či alb pro hudební underground. Nyní se intenzivně zaměřuje také na murály a další autorské zásahy do veřejného prostoru. Vedle vlastní umělecké praxe působí jako kurátorka, kulturní producentka, vydavatelka nezávislé literatury a hraje v hardcore punkové kapele.

Tereza Bonaventurová