Bydlet (v) Ústí. Dostupné reality. Co pro člověka znamená domov?

Bydlení je základní lidská potřeba. Přesto jsou podmínky v mnoha městech nastavené tak, že se z něj stává drahocenné zboží, na které dosáhne jen hrstka lidí s vysokými příjmy nebo silným rodinným zázemím. Výstava Bydlet Ústí. Dostupné reality, která ještě měsíc zaplňuje tři patra Galerie Hraničář, se této situaci nevěnuje pouze jako ekonomickému problému. Sleduje bydlení jako prostor vztahů, moci, identity i kolektivní paměti.

Galerie Hraničář sídlí již dvanáct let v budově bývalého stejnojmenného kina a dlouhodobě se zaměřuje na aktuální společenská témata rezonující veřejným prostorem. Environmentální otázky, architektura nebo proměny města zde nejsou jen kulisou pro umění, ale stávají se jeho přímým tématem. Výstavy vytvářejí prostředí, v němž může divák jednotlivá díla vnímat bez rušivých efektů a skrze vlastní zkušenost si vytvářet kritickou reflexi současnosti.

Mezioborový projekt Bydlet Ústí. Dostupné reality volně navazuje na komentovanou procházku Jany Pavlové a Bolka Šmejkala, která se v Hraničáři uskutečnila přibližně před rokem. Důvod, proč se výstava zaměřuje právě na Ústí nad Labem, vychází z jejich dlouhodobého výzkumu sociální komunální výstavby za německé správy města. Ústí je v rámci České republiky specifické nejen svou architektonickou historií, ale také socioekonomickou situací a periferním postavením regionu. Právě zde se otázky bydlení, práce, průmyslu a sociální nerovnosti propojují s mimořádnou intenzitou.

Na základě spolupráce antropoložky Elen Kužvartové, historičky architektury Jany Pavlové a sociálního a kulturního historika Bolka Šmejkala vznikla výstava, která odkrývá vrstvy souvislostí napříč obory. Tato propojenost je pro celý projekt zásadní. Ukazuje, jak materiální realita bydlení dokáže formovat mezilidské vztahy, pocit bezpečí i samotnou představu domova.

Několikaměsíční přípravy kurátorů – výzkumníků představují tematiku ústeckého bydlení v širokém kontextu. Badatelskou práci založenou na sociologii, historii a antropologii doplňují umělecké intervence, jejichž autoři vstupovali přímo do místních komunit a společně s obyvateli rozkrývali vztahy mezi městem, jeho obyvateli i korporátními strukturami. Výstava se dotýká identity a domova, kolektivního bydlení, vykořeněnosti i dynamických proměn architektury města.

Ambicí kurátorů není pouze dokumentace minulosti, která se bolestivě prolíná do současných problémů bydlení. Projekt myslí také na mladou generaci, která bude vlastní bydlení teprve hledat. Bohatý doprovodný program představuje konkrétní příklady lokálních iniciativ a organizací pomáhajících nájemnicím a nájemníkům v obtížných situacích. Nabízí osvětu v oblasti bydlení, ukazuje příklady dobré praxe a vytváří sítě vztahů mezi sousedy a komunitami. Důležitým tématem výstavy je možnost znovu uchopit moc nad prostředím, v němž lidé žijí.

Prostřednictvím uměleckých děl projekt citlivě poukazuje na kořeny současné bytové krize. Instalace a artefakty zachycují konkrétní lokality i události, které sehrály klíčovou roli v moderní historii Ústí nad Labem — od privatizace bytového fondu přes obchod s chudobou až po proměny sídlišť a zánik původních komunit. Připomínají méně známé kauzy devadesátých let odehrávající se ve vyloučených lokalitách: neexistující nájemní smlouvy, spekulace s bydlením, nucenou prostituci nebo majetky získané nekalými praktikami.

Silným momentem výstavy je dílo Naše reality Kateřiny Bílé, zaměřené na Předlice. Studentka ateliéru Digitální média FUD UJEP pracuje s konceptem fiktivní realitní kanceláře a s ironickou nadsázkou využívá jazyk realitních makléřů. Za absurdně vysoké ceny nabízí rozpadající se struktury: zacpané toalety, chybějící okna nebo vlhké místnosti. Právě kontrast mezi jazykem inzerce a skutečným stavem bydlení odhaluje brutalitu trhu, který i lidskou nouzi dokáže proměnit v obchodní artikl.

Na problematiku Předlic navazuje i připomínka obsazení ubytovny v Krásném Březně, kam byli nuceně přestěhováni tamní obyvatelé. Situace tehdy otevřela otázky náhradního bydlení, odebírání dětí do ústavní péče i aktivizace romských komunit, které se proti vystěhování postavily. Erika Velická tuto zkušenost převádí do výtvarné podoby skrze motiv přístřešku a dočasného úkrytu — místa, kde lze alespoň na chvíli nalézt bezpečí.

Výstava se vrací také k tématu zaměstnaneckého bydlení a meziválečné sociální výstavby. Připomíná období, kdy firmy usilovaly o řešení bytové krize, zároveň však posilovaly svou moc nad zaměstnanci. Motiv hotelového typu rezonuje například v souvislosti s hotelem Vladimír — reprezentativní socialistickou stavbou, která kdysi spojovala ideu kolektivního komfortu s výstavní architekturou a spoluprací s výtvarnými umělci.

Důležitou vrstvou projektu je kolektivita a zvuková paměť domů. V díle Patery dveře třinácti pater zachytili Marie Čtveráčková a Martin Hůla zvukový otisk současné podoby panelového domu. Ptají se: “Jak zní dům, když se do něj opravdu zaposloucháme a nikam nespěcháme?” V běžných ruchách chodeb, výtahů nebo vzdálených hlasů se zde objevuje intimní obraz sdíleného života.

Další část výstavy připomíná dnes již zaniklou obec Tuchomyšl, která ustoupila těžbě a prostoru dnešního Jezera Milada. Obraz Šimona Sýkory vycházející z archivní fotografie pracuje s pamětí zmizelého místa, zatímco video Vandy Michalské sleduje současný stav jezera, jeho proměny i živé a neživé obyvatele krajiny. Přestože byli původní obyvatelé vystěhováni převážně do panelových sídlišť, mnozí z nich si dodnes uchovávají silnou lokální identitu — setkávají se, sbírají fotografie a stále se označují za Tuchomyšlany. Právě tento vztah k místu a otázka, co pro člověka znamená domov, patří k nejsilnějším momentům celé výstavy.

Projekt se dotýká také soužití romských a neromských obyvatel a připomíná například kauzu Matiční ulice. Ústecký Kolektiv OPĚT: reaguje na dlouhodobě neřešené problémy města instalací kompostu — symbolického prostoru, v němž problémy spíše pomalu zahnívají, než aby byly skutečně řešeny. Zároveň však dílo obsahuje i moment naděje. Z vytyčeného prostoru se má postupně stát fotbalové hřiště pro místní komunitu. Kompost se tak proměňuje v obraz možnosti obnovy, společného sdílení prostoru i budování nových vztahů.

Dana Zikmundová

Galerie Hraničář: 7. 3. – 28. 6. 2026

Kateřina Bílá, Marie Čtveráčková a Martin Hůla, kolektiv OPĚT:, Vanda Michalská a Šimon Sýkora, Martin Netočný a Medard Zeman, Jonáš Richter a Sláva Sobotovičová, Lukáš Šmejkal, Erika Velická