Pamětní deska ve formě věčně hořící cigarety, volejbalová síť z lesklého plechu, svatý Jan Nepomucký v podobě dopravní značky, zdvojená pumpa na vodu odkazující k rozostřenému vidění po požití alkoholu v ulicích Žižkova, dřevěný vor uprostřed tržnice pérující na nákupních taškách, obří fotbalové branky v proluce po zbouraných domech nebo slepice na střeše autobusové zastávky. Adam Kovalčík má za sebou již řadu realizací nebo návrhů do veřejného prostoru, které se vyznačují precizním provedením, ale především specifickým humorem a nadhledem. Jeden z nejtalentovanějších současných konceptuálních umělců, které můžeme ve veřejném prostoru potkat, však původně studoval klasické figurální sochařství na AVU.
Při studiu figurálního sochařství asi není mnoho prostoru pro humor či nadsázku. Jak ti to vyhovovalo?
Já jsem to v té době měl nastavené trošku jinak. Chtěl jsem být skvělý modelér a ateliér u profesora Jana Hendrycha tomu odpovídal. Zároveň mám pocit, že u mě nějaký druh humoru probublával celou dobu, akorát byl potlačovaný. Když se snažíš dělat figuru, tak tě zajímá něco jiného. Já si myslím, že u mě ten humor není vtipný ve smyslu, že se tomu začneš smát. Kurátorka Vendula Fremlová v úvodním textu ke Karlínskému voru napsala, že mám schopnost důmyslně rozklíčovat kontext výchozí situace a zvolit pro ni přiléhavý znak, či symbol, silnou a přiléhavou vizuální metaforu.
Když se zeptám úplně základně – jakým způsobem na realizacích pro veřejný prostor pracuješ? Hlásíš se do soutěží a open callů nebo už někdo oslovuje tebe? Nebo se dají takové realizace dělat i tzv. do šuplíku a pak teprve hledat, kam je umístit?
Na začátku to byly často soutěže. Je skvělé, že někdo má téma a řekne: vyřešte to. A mně se líbí to vyřešit. Láká mě, že to, co navrhnu, se na základě soutěže opravdu může zrealizovat. Realizace do šuplíku nedělám, protože pracuji s konkrétním tématem a místem, a to se nedá přenášet. Takže jsou to tyhle výzvy, ale teď se párkrát stalo, že jsem byl přímo osloven nebo vyzván k účasti do soutěže. Toho si strašně moc vážím. Mám radost, že někdo ví, že se tomuhle věnuji.
Velmi mě (pozitivně) překvapilo, že se podařilo zrealizovat památník Jaroslava Kubery – tedy onu zmíněnou „věčně hořící“ cigaretu nad vchodem na magistrát v Teplicích. Jak je v Čechách složité reálně umisťovat podobné návrhy do veřejného prostoru, obzvlášť když jsou takhle odvážné?
Je to různé a je to člověk od člověka. Právě u památníku Jaroslava Kubery jsem měl štěstí. Na magistrátu v Teplicích je skvělé vedení. Paní Radka Růžičková, která má na starosti kulturu, má umění ráda a chce do města dostávat kvalitní umělecká díla. V roce 2023 například začal projekt s cílem dostat umění do veřejného prostoru Teplic, ve spolupráci s Vendulou Fremlovou.
Adam Kovalčík – Pomník politika Jaroslava Kubery na fasádě magistrátu v Teplicích, 2021, Foto Dan Hušták
Jedná se o velmi subtilní instalaci, z které se jednou za tři hodiny nenápadně vyvalí hustý kouř. Na první pohled vypadá neskutečně jednoduše, ale při bližším zkoumání ti dojde, že někde vzadu musí být složitý mechanismus, díky kterému to celé funguje. Je pravda, že na teplickém magistrátu pracuje jeden konkrétní pán, který musí pravidelně obsluhovat kouřostroj schovaný ve zdi?
Ano. A má mě moc rád. (smích)
Podobně komplikovaný proces na pozadí má i tvůj další vítězný návrh ze soutěže – dvojitá pumpa pod Žižkovskými schody, která lakonicky naznačuje, že při pohybu Žižkovem člověk snadno může pod vlivem alkoholu vidět dvojmo. Zároveň jde o reálný vodní prvek a když pumpuje jedna pumpa, tak se hýbe i druhá a voda teče z obou. Je to pro tebe technologicky složitý proces?
Ano, je to složité. Celou problematiku řeší pan Jaroslav Pollert z ČVUT. Když jsem sám řešil, jak by měla kouřit cigareta u památníku Jaroslava Kubery, tak jsem kvůli tomu tři měsíce nespal a už se nikdy nechci dostat do tohoto momentu.
Je určitě důležité si uvědomit, že člověk nemusí dělat všechno sám.
To byla hrozně důležitá zkušenost, protože jsem si uvědomil, že na každou věc patří odborníci. Já to sice nějakým způsobem zvládnu, ale trvá mi to mnohonásobně déle, je to těžší a také nemusím dosáhnout takového výsledku jako odborník.
Adam Kovalčík, vítězný návrh soutěže "Umělecké dílo na téma sv. Jan Nepomucký pro kruhový objezd v Nepomuku", Vizualizace Adam Kovalčík
Asi si ani nedokážeme představit, kolik úsilí kolika lidí za jednou takovou instalací stojí. Někdy ale všechna energie přijde vniveč, protože se umístění sochy nakonec nepodaří. To je bohužel i příklad tvého vítězného návrhu do soutěže o „Umělecké dílo na téma sv. Jan Nepomucký pro kruhový objezd v Nepomuku“, které posouvá hranice zobrazování svatých a zároveň se trefně vyjadřuje k fenoménu „umča na kruháčích“. Procedura trvala dva roky a dílo se nakonec nerealizovalo, na což jsi pak reagoval výstavou přímo v Nepomuku. Z jaké potřeby to vycházelo? A jsou právě tyhle tahanice o realizaci to, co tě na tvé práci vyčerpává nejvíc?
Já to vezmu odzadu, ano, vyčerpává. Ohledně výstavy – tehdejší místostarosta Pavel Kroupa má v Nepomuku malé kulturní centrum a nabídl mi, jestli tam nechci mít výstavu. Dohodli jsme se na tom, že budu v rámci výstavy reagovat na vzniklou situaci po zmíněné soutěži. Navrhl jsem pingpongový stůl v podobě dopravní značky, která označovala onen kruhový objezd. Byla to reálná dopravní značka, kterou jsem si nechal vyrobit. Sám jsem k tomu pak vyrobil tenké odlitky sádrových pálek. Celé dílo spočívalo v tom, že návštěvníci s pálkami hráli a ty se jim během hry rozbíjely. Byl jsem zvědavý, co se bude dít. Když jsem měl zpětné vazby od účastníků vernisáže, tak mě potěšilo, že během toho zažívali hodně podobné pocity, jako jsem zažíval po soutěži. Ze začátku je to taková radost, euforie, něco zvláštního. Nejdřív se všichni smáli tomu, jak se pálky rozbíjely a bavilo je to. Pak se ale odpad ze sádrových pálek začal kupit a vršit a bylo ho tam víc a víc a hůř a hůř se to dalo hrát. Všichni mi říkali, že už z toho byli úplně frustrovaní. Lehkost ze hry zmizela a objevila se spíše nervozita, určité napětí z toho, jak dlouho pálka ještě vydrží, jak dlouho budu ve hře. Hru už nebyli schopní dále hrát, i když chtěli, ale už to nešlo.
Tohle myslím krásně ilustruje tvou schopnost trefit a rozklíčovat danou situaci. Mohl být to být všeobecný památník všem nerealizovaným sochám ve veřejném prostoru.
Tak to by bylo skvělé. To bych klidně pořád dodával pálky.
Adam Kovalčík – V kruhu, 2020, Nepomuk, Foto Adam Kovalčík
I v tvé další tvorbě se objevuje prvek sportu. Například volejbalová síť na festivalu Kukačka, která byla bariérou, obrovské branky na kopcovitém povrchu v Proluce ve Vršovicích nebo důlek s hliněnými kuličkami na výstavě v galerii Sklad M1 na AVU. Je sport tvé blízké téma nebo je za tím i něco jiného?
Nejsem žádný skvělý sportovec, ale sport a hru mám rád. Přišlo mi to jako přirozené pojítko mezi mnou a někým dalším. Jo to skvělý komunikační nástroj, protože sport všichni znají. Nedávno jsem viděl video, kde sochař Marius Kotrba mluvil o tom, že je dnes těžké, aby lidé umění rozuměli, protože nemáme nic společného. Dřív tím pojítkem bylo například křesťanství. Všichni věděli, že tohle je ten a ten svatý a jak je vyobrazený. To dneska už není. U sportu všichni víme, že s míčem se hraje fotbal nebo volejbal nebo pingpong a všichni tušíme, jak se ty hry mají hrát. A když tam něco změníš, tak to může mít výpovědní hodnotu. Taky se mi líbí ta interaktivita, protože diváka přímo vtahuje do hry.
Adam Kovalčík – Síť, 2019, Nerezová instalace na osmém ročníku festivalu Kukačka v Ostravě, Foto Adam Kovalčík
Adam Kovalčík – Branky, 2015, Proluka ve Vršovicích v Praze
Jak je zřejmé už z realizace památníku Jaroslava Kubery, konceptuální přístup uplatňuješ i u zakázek typu pamětních desek apod. Jaké další se podařilo zrealizovat?
Jedna z takových realizací je v Bubeneči pamětní deska architekta Jana Kaplického, která je segmentem jeho stavby Selfridges v Birminghamu.
Je to kopie nebo reálný kus té stavby?
Kopie! To by mi nedovolili. Ale bylo by to skvělé. A kdyby na té stavbě tenhle jeden kousek chyběl, tak to by bylo úplně dokonalé.
A další?
Další je v Nepomuku, kde udělali soutěž, tentokrát na realizaci jmenného seznamu obětí obou světových válek. Nabídli k tomu travnatou plochu před bývalou školou, kde stojí nepříliš povedená kamenná kopie sochy T. G. Masaryka z devadesátých let. Prostor jsem nechtěl více zaplňovat, a proto jsem navrhl jmenný seznam obětí přímo na podstavec zmíněné sochy. Jména obětí jsou vysekána do spirály, která v určitém místě končí a zůstal tam dostatek prostoru pro oběti dalších válek. Je to takové strašidelné memento. V době, kdy jsem to dělal, by mě ani nenapadlo, jak aktuální téma to bude.
Kde v Praze můžeme nyní vidět tvé realizace? A co chystáš do budoucna?
V průchodu domu na Anenském náměstí, kde žil Johannes Kepler, můžete vidět reliéfy Souhvězdí. Mým úkolem bylo zakrýt nevzhledné elektrické, plynové a další skříně. Vytvořil jsem tak čtyři nízké reliéfy, které z dálky vypadají jenom jako velká bílá kola. Při bližším pohledu jsou ale vidět souhvězdí podle ročních období s množstvím postav a zvířat. Moc mě ta práce bavila, protože souhvězdí mají bohatou mytologii a jejich příběhy tak prostupují všemi čtyřmi koly. Průchod je přes den volně přístupný a každý se tam může jít podívat a objevovat nejrůznější detaily.
Do května je v Holešovické tržnici k vidění Karlínský vor, který vznikl v rámci projektu Umění pro tržnici pod hlavičkou Umění pro město. Připravují se zmíněné pumpy na Žižkov a letos budu mít instalaci v rámci projektu Capacitas statua policlinica, fakultní nemocnice Motol.
Adam Kovalčík – Čtvero ročních souhvězdí, 2023, Anenské náměstí, foto Marek Kolář
Adam Kovalčík – Karlínský vor, 2024, Umění pro tržnici, Foto Martin Micka
Tereza Bonaventurová
1_Adam_Kovalcik_Portret_websize.jpg
