Vize z (klimatické) krize: Biennale Architectura 2025

Devatenáctý ročník Bienále Architektury v Benátkách je půlroční přehlídkou současných přístupů nejen k architektuře, ale všeobecně ke světu tvořenému lidskou prací. Letošním zastřešujícím tématem je slogan Intelligence. Natural. Artificial. Collective. (Inteligence – přírodní, umělá i kolektivní). Přehlídka propojuje přírodní postupy se stroji řízenou kolektivní vizí budoucnosti v kontextu sdílené klimatické krize.

AI arzenál v Arsenale

Na turisty přeplněné ostrovní ploše by se mohlo zdát, že výstavní prostory Bienále na samém konci Benátek budou příjemným únikem z pouličního shonu. Fronta návštěvníků, čekajících v neděli ráno před pavilonem v Arsenale, ale tuhle domněnku rozdrobí jako křupavý croissant z pekárny za rohem. Prostorově štědrá výstavní hala je domovem více než tří stovek projektů, na kterých se podílelo 750 vystavujících z celého světa. Prvním dojmem je tak přehlcenost – lidská, vizuální i zvuková. Obří plocha Arsenale se najednou zdá být extrémně těsná. Uvnitř není kam se schovat a zpracovat zážitky nebo si prostě jen tak sednout a dát si svačinu. Na druhou stranu se výhodou nepřeberného množství instalací stává možnost výběru, když mi dojde, že není mou povinností podívat se na každý projekt a přečíst každou informační tabuli. To považuji v rámci jedné návštěvy za nemožné, a také potenciálně nebezpečné pro můj další vztah s architekturou a uměním.

Nejvíc času nakonec trávím u panelů, které se věnují sociálním projektům a architektuře prostoru. Proměny veřejných prostranství v Mexico City či Sao Paulu ukazují, jak balancovat v triádě trh – vláda – sociální sféra, a jaké dopady má nerovnováha mezi jednotlivými segmenty. Klíčem k úspěchu (což se opakuje i na dalších místech Bienále) je práce s přírodními materiály, která ale někdy vyvolává dojem prázdného tonutí v AI vizích. Pojďme tisknout domy, abychom se v nich mohli houpat v sítích utkaných z ručně zpracovaných listů banánovníků. Nejvíc rušivým elementem jsou ale videoprojekce, které jsou součástí skoro každé instalace. Před zvukem nejde uniknout, a tak zatímco čtu o projektu sociálního hřiště v jednom z kriminalitou nejvíc zasažených regionů v Mexiku, paralelně poslouchám příběh o architektuře sociálních sítí a o algoritmu, který není schopen detekovat fake news a hate speech skrze jazykovou bariéru v Etiopii. I v instalacích příbytků z přírodnin, ve kterých hledám útočiště, je schovaná obrazovka. A největší fronta se tvoří samozřejmě před robotem, který reaguje na dotazy návštěvníků. Speakers’ AI corner.

O to víc si užívám projektů, které spíš než po technologiích jdou po aktuálních tématech. Zastavuji se u místa, jež se věnuje samotnému dějišti Bienále – Benátkám. Skrze jednoduché kresby klade otázky: Jaká povolání budou mít budoucí obyvatelé ostrova? Bude se v kanálech někdy plavat? Vedlejší prostor zase s hravostí objektových instalací Karla Zemana ukazuje možnosti zpracování přírodních materiálů a jejich dalšího využití – je libo domácí kino s promítačkou poháněnou kilem makadamových ořechů? Limitem je jen stopáž vybraného snímku, bionafta vyprodukovaná z ořechů vydrží totiž jen dvě hodiny. I přes nepřeberné možnosti a drobné záblesky radosti, které pavilon Arsenale nabízí, odcházím nakonec s vizí budoucnosti, kterou pohání všudypřítomná umělá inteligence a prázdné prostory se v ní mění v kreativní huby. Samotné téma kreativity pro mě ale zůstalo rozpité ve světě obrazovek a technologií.

Zahrada světa

Druhou částí Bienále jsou výstavní pavilony jednotlivých zemí rozmístěné po městě, schované v zadní části Arsenale nebo trvale zakořeněné v zahradě Giardini di Biennale. Výhodou téhle části je nepředvídatelnost jednotlivých instalací. Putování po katalogu zemí je tak příjemně bezcílnou objevnou cestou. Velká část participujících států pracovala s tématem globálního oteplování, především pak ty, kterých se tepelné vlny dotýkají nejvíc – třeba Maroko, Bahrajn nebo Omán. Mezi hlavní témata těchto expozic patřila klimatizovaná náměstí, různé formy zastínění veřejných prostranství či práce s pamětí a přírodními materiály. Zajímavé srovnání nabízely přístupy zemí, v jejichž podnebí nemá klimatická změna zatím tak destruktivní účinky. Kanadský pavilon ovládly tištěné instalace z pikoplantonu jako přirozených pohlcovačů oxidu uhličitého, Belgie zase vsadila na vztah mezi rostlinami a architekturou skrze budování zelených biosfér. Stejně jako v případě Arsenale jsem měla u některých zemí pocit přílišné popisnosti a z toho plynoucí nutnosti prezentované superfuturistické systémy doslovně vysvětlovat. Jinde jsem se neubránila podezření, že některé země vytáhly ze šuplíku pečlivě vypracovanou synopsi – ta ovšem jako kdyby vznikla před dvěma lety a na převedení z papíru do výstavního prostoru zbyly pouhé dva dny

Na druhou stranu mě některé pavilony nadchly tak, že i jen letmá vzpomínka na ně funguje jako příjemný záblesk v kocovině po návratu. Nečekaně u mě zase zvítězila přímočarost v podobě amerického pavilonu, který na svém půdorysu ve tvaru U představil fenomén verandy coby architektury velkorysosti. Jednoduché téma, ve kterém se prolíná design, historie, tradice i sociologie. Veranda je prezentovaná jako místo, kde se mísí soukromý a veřejný život a které je hluboce zakořeněné v historii amerického jihu. Jedna všeobjímací myšlenka se stala průvodcem návštěvníka po vyšívaných quiltech, houpacích židlích i literatuře věnující se danému tématu. V upršeném nedělním odpoledni to bylo místo, kde bych dokázala sedět v křesle zabalená do deky a sledovat návštěvníky listující v katalozích ostatních zemí.

S východoevropským humorem sobě vlastním se prezentovalo Polsko, které se svou hravou instalací Lárové a penáti: O budování pocitu bezpečí v kontextu architektury balancovalo na hranici architektury a spirituality v mantinelech současného světa. Primární role architektury byla ochrana, v tekuté přítomnosti ale hledáme ochranu před jinými hrozbami než v minulosti. Tvůrčí tým pavilonu tak tématizoval pověrčivost a rituály spjaté s našimi každodenními úkony a pocitem bezpečí (vykládané oltáře pro hasící přístroje, dveře ověšené informačními cedulemi apod.).  

Na předních příčkách mám ještě předvídatelnou, ale dobře zpracovanou instalaci dostupného bydlení ve Vídni, Lotyšsko reflektující strach ze svého agresivního souseda skrze výstavu Architektura obrany nebo Chorvatsko se svojí Architekturou omylů, která by stejně dobře fungovala i v českém kutilském kontextu. Český a slovenský pavilon zůstal letos, stejně jako izraelský a ruský, zavřený. Důvodem je chystaná rekonstrukce – to by samo o sobě mělo skvělý potenciál stát se hlavním výstavním tématem, které by se točilo okolo lešení, spadlých maskovacích plachet, informačních cedulí „přejdi na druhý chodník“ i podmínek prekarizovaných dělníků z východu. Tak třeba za rok, i s další tematickou vrstvou – času rekonstrukce jako efemérní konstanty. Omlouváme se, musíme to opravit!

Aneta Kohoutová