Tomáš Roček: Nejisté kartografie│Galerie Vltavská

Těžká řasa padá do oka

a plane v něm jak

tvrdá tráva.

Mapa se chodci otevírá jako páteční skála. Když ji rozloží na mech obepínající kámen ve tvaru stolu, není si jistý, kde je jih a kde sever. Pozorně mapu zkoumá a v krajině hledá podobnosti. Zlomenou větev zakreslou pískem nebo stopy zvířete vedoucí k napajedlu. Mapa na něho také kouká. Prohlíží si jeho severní stranu obrostlou lišejníky a křehké prsty podobné chrostíkům nebo vrankám. Chodec si náhle není jistý tím, kde začíná a kde končí. Vidí dvěma páry očí, které na sebe ospale mrkají.

Výstava Nejisté kartografie zkoumá prostor, který vzniká při interakci se světem. Jemné pletivo smyslového naráží na věci, které obaluje tenkou vrstvou významů a symbolů. Prochází jimi jako voda pemzou a zanechává je v novém kontextu. Tento prostor mezi subjekty a věcmi má vlastní tloušťku a šířku, povrch a nitro. Po vydatné snídani nebo vytrvalém cvičení je ho možné rozevřít jako mapu, která zobrazuje svět ve vztahu k vidění, poslouchání, cítění. Mapa ale ožívá až v přítomnosti těch, kdo v ní čtou. Mapy jsou prezentovány jako velkoformátové tisky instalačně komunikující s prostorem Vltavské, ze kterého vychází a který se snaží zachytit v kontextu jeho historie, okolí a charakteru.

Vizuální část výstavy se rozrůstá v site specific zvukovou performance jejíž autory jsou Jan Burian, Polina Khatsenko a Jan Krombholz.

      Neviditelná mapa

        mezi věcmi, jejich

        rozmístěním a polohou.

        Těžká řasa padá do oka

        a plane v něm jako

        tvrdá tráva.

        Pocity zahrnující

        geometrické tvary

        a důkazy

        vyjmuté z

        kauzálního řetězce

        představ, které na sebe

        navazují jako

        neurony.

        Magnetická síť přátelství

        se otevírá jako nebeská sféra

        při ekliptice.

        Kolik je hodin? Ptám se.

        Relativní pozice

        elektronů vůči atomovému

        jádru a studená polévka.

        Je ještě brzy

        na to si obléknout kabát,

        dát ruce do kapes,

        představovat si

        někoho jiného

        při pohledu do zrcadla.