Hloubkový ponor mezi přísnost a diskotéku

Uvolněná atmosféra, sametové židle, domy vypadající jako dorty, Václav Klaus, diskokoule a fascinace funkcionalismem i postmodernou. To byly devadesátky v nově vzniklé České republice a je to i nová výstava DEVADE v pražském CAMPu.

Výstava s podtitulem „Architektura Prahy mezi přísností a diskotékou“ nabízí skutečnou výpravu do útrob devadesátkové metropole. Ačkoliv je hlavní pozornost soustředěna na architekturu, výstava přináší i širší rámec. Hned v úvodu vás do „doby šusťákové“ přenese několikametrová koláž složená z tehdejší reklamy týkající se stavebnictví, architektury i designu interiérů. Tygři a spoře oděné ženy povalující se po extrémně odolných podlahách jsou nabízeny se stejnou samozřejmostí jako hypoteční úvěry. Už zkraje tak můžeme vidět, že celá výstava umně a záměrně balancuje na hraně příslovečného kýče a blyštivého humoru. Díky velkému množství rešerší a odborných informací ale nesklouzává k lacinému výsměchu. DEVADE totiž neukazuje jenom domy úsměvné nebo úplně bizarní, ale i ty povedené, které v průběhu času před veřejností, ale i odborníky a historiky obstály.

Rozjívená projekce dobového kontextu

Technicky je výstava rozdělena do tří částí, přičemž všechny pracují s podobným rejstříkem staveb, ale množství informací se postupně rozvíjí a nabaluje. Ve velkoplošné projekci se s diskutovanými realizacemi jako jsou například Hotel Hoffmeister, stanice metra Rajská Zahrada, Hotel Don Giovanni, obchodní centrum Nový Smíchov nebo Nový studiový dům Českého Rozhlasu nejdříve seznámíme pomocí aktuálních fotografií z několika úhlů. Osobně velmi oceňuji, že fotografie zachycují současný stav dané architektury, protože tím můžeme pozorovat, jak materiál stárne, jak funguje jeho údržba, zda došlo k nánosu dalších vrstev apod.

Prezentace každé z budov je pak doprovozena citátem některého z jejích tvůrců, přičemž se opět klouže po hraně humoru. „Když kolem vás lítají třicetimetrové kusy ocele, to máte opravdu pocit, že se něco děje.“ říká například autor Křižíkových pavilonů Michal Brix a divákovi nezbývá než se smíchem souhlasit.

Projekci pak zhruba v polovině přeruší typický chybový zvuk Windows 95, prezentace jakoby padá a za doprovodu 8bitové grafiky začíná šílená video jízda, kde nechybí Havel, Knížák, Yo Yo band nebo Nagano. Záběry dokreslující tehdejší společenské dění se mísí s rozhovory s architekty a investory, kteří kritizují například rychlost (respektive pomalost) stavebního řízení nebo přemrštěně vysoké ceny za bydlení. Paradoxně v tento moment propuká v sále největší smích, třebaže vychází spíše ze zoufalství.

Kruciální osa souvislostí

Právě propojení souvislostí mezi „divokými devadesátkami“ a současnou krizí výstavby i bydlení osobně vnímám jako největší přínos celého projektu. Konkrétně jej popisuje podrobná časová osa od roku 1989 do roku 2004 stojící přímo naproti projekci. Kromě samotných staveb zmiňuje zásadní momenty architektonické scény, jako bylo založení Obce architektů, zápis Prahy do UNESCO, vznik České komory architektů, příchodu soukromých developerů nebo třeba otevření prvního obchodního domu IKEA, ale i důležité milníky nedávné historie – sametovou revoluci, kuponovou privatizaci, schválení restitučního zákona, rozdrolení bytových fondů nebo zvolení Václava Klause prezidentem.

Celá velkoformátová nástěnka je pak ještě prošpikovaná memy z dílny Dynamického bloku, které s pichlavým humorem pracují už vyloženě otevřeně. Ačkoliv tento satirický profil sleduji na Instagramu s velkým nadšením, ve výstavě na mě působí překvapivě těžkopádně a místy ždímá vtipy trochu na sílu. Zároveň do výstavy vnáší určité názorové zabarvení v podobě kritiky kapitalismu z levicových pozic. Jelikož jsou memy integrální součástí celé časové osy a jsou postavené na stejnou úroveň jako objektivní informace, přemítám, zda je to v prostoru zřizovaném městem zcela vhodné. Kritický pohled na devadesátá léta je určitě důležité předkládat a jazyk memů srozumitelně komunikuje s nejmladší generací, je ale otázka, jestli by nebylo lepší konstruktivně kritický pohled na kapitalismus komunikovat přístupněji a s ohledem na všechny generace a širokou veřejnost. Navíc mi přijde, že se kapitalismus pouhým strohým výčtem proběhlých událostí zkritizuje vlastně sám. Osobně bych proto ocenila, pokud by Dynamický blok své kousavé příspěvky prezentoval samostatně a pouze jako ukázku možného přístupu umělecké a společenské kritiky.

Podrobná knižní exkurze

Projekt „DEVADE – Architektura Prahy mezi přísností a diskotékou“ ale především dokazuje, že už uběhla patřičná doba, abychom se na devadesátá léta mohli v rámci historického diskurzu ohlížet, analyzovat, zkoumat a vyvozovat. Pro hloubkový ponor doporučuji zejména třetí část projektu – stejnojmennou knihu od autorů Matěje Beránka, Jana Bureše, Radka Šrettra Úlehly a Adély Vaculíkové, kterou souběžně s výstavou vydalo nakladatelství IPR Praha. Nejobsáhlejší výstup celého projektu podrobně a komplexně popisuje danou problematiku a doplňuje ji o podnětné eseje nebo rozhovory s teoretiky a architekty.

Knihu lze na místě za příznačných 990,- zakoupit, ale několik výtisků přivázaných na zlatých řetězech se na mohutném dřevěném stole povaluje přímo ve výstavním prostoru. Můžete si je tak v klidu a vlastním tempem prohlédnout. Sedět u toho budete na expresivních židlích Olga navržených Bořkem Šípkem původně pro Španělský sál Pražského hradu, nad hlavou se vám bude houpat diskokoule a z reproduktorů hrát indiferentní disco hudba.

Výstava DEVADE je dotažená do nejmenších detailů, aniž by to s vytěžením dobové estetiky výrazně přeháněla. Nechat se přenést do devadesátek a kontemplovat nad současným stavem věcí můžete v CAMPu až do 17. května 2026.

Tereza Bonaventurová