Díry v Mánesu

Mánes plný lidí, odtajněná identita, billboardy natřené asfaltem a díry jako katalyzátor společenské kritiky. Nedávná výstava Landform Epose 257 rozproudila vody české výtvarné scény i mainstreamových médií. Spíše než na bombastické billboardy se zaměřila na díry v krajině i na trhliny v systému – a mimoděk otevřela i otázku kritického stavu současné kulturní publicistiky.

Epos 257 se zároveň poprvé oficiálně představil pod svým civilním jménem Štěpán Soukup. Reflexí fungování veřejného prostoru nebo dopadů vizuálního smogu se ovšem zabývá dlouhodobě – dokonale subverzivně fungoval například jeho projekt s názvem 50 m² veřejného prostoru, realizovaný už v roce 2010. Tehdy na Palackého náměstí umístil čtverec z pletivového plotu, který zcela evidentně postrádal jakýkoliv účel nebo smysl, protože uvnitř ani kolem něj nebylo vůbec nic. Prázdná ohrádka zkoumající vnímání a hodnotu veřejného prostoru vydržela na „Palačáku“ celých 54 dní, aniž by si na očividně zbytečnou a institucionálně vyhlížející překážku kdokoliv stěžoval. Umělec ji pak musel úřadům nahlásit sám. Na svých stránkách se ještě doptával: „Zvykli jsme si už na to, že nám může kdokoliv ukrajovat z našeho prostoru? Je veřejný prostor pouhou fámou?“

Od roku 2009 se Epos 257 také systematicky věnuje billboardům a bigboardům podél silnic a dálnic. Například v projektu Urban (shoot) paintings tematizoval billboardy, které zůstávaly nevyužité. Nebetyčně nadbytečné bílé plochy vnímal jako prázdná plátna a vytvářel na nich pomocí jakési paintballové bazuky vystřílené barevné obrazy. Vznikala tak kritika zacházení s veřejným prostorem i abstraktní malba zároveň.

Po více než deseti letech se situace i legislativa ohledně vizuálního smogu o něco zlepšila, za ideální a vyřešenou by se ale dala označit jen těžko. Ačkoliv billboardy už kolem silnic a dálnic být dávno nesmí, stále tam mnohdy ilegálně stojí. Epos 257 se proto tématu věnovat nepřestává. V roce 2021 přišel s projektem Vanitas, vystaveným v rámci stejnojmenné skupinové výstavy v DOXu. Velkoformátová scénografická koláž obsahovala jednotlivé fragmenty ilegálně vyřezané přímo z nelegálně umístěných billboardů. Šťavnatá jahoda, čerstvé růže, obří lebka, zmrzlina, řízky, holubice nebo celá zeměkoule pojednávaly o marnosti a přehlcenosti současného světa, ve kterém se takovéhle absurdní diorama dennodenně odehrává i ve veřejném prostoru.

Díra jako médium

Součástí projektu Vanitas bylo i samotné performativní vyřezávání z billboardů zachycené na video. Epos 257 si při něm rovnou zaznamenával, jak billboardy s jednotlivými výřezy vypadají a jaké pohledy do krajiny skrz díry nabízejí. Výstava Landform tak na Vanitas přímo navázala a stala se jakousi její zrcadlovou verzí. Situaci, kterou autor fyzicky vytvořil v reálném světě, pak jedna ku jedné převedl do galerijního prostoru, když billboardy s dírami uříznul celé, natřel černým asfaltem a dvacet z nich umístil do Mánesa.

Výstava byla otevřená od poledne do půlnoci a fungovala ve dvou různých režimech. Za světla instalace působila jako kontemplativní geometrická abstrakce plná přísných černých obdélníků a organických světlých tvarů. Po setmění se přidala zásadní konceptuální vrstva a billboardy se proměnily v oboustranné projekční plochy. Z pohledu z ulice divák stále viděl hlavně začerněné objekty. Obraz se promítal pouze do vyřezaných děr a skrze ně odhaloval výseky krajiny – oblohu, louky, lesy nebo technické konstrukce, které billboardy běžně zakrývají. Na druhou stranu pak byla promítána samotná reklamní sdělení, opět s vyřezanými otvory a krajinou, již tímto odhalují. Samotné fragmenty, které byly těžištěm instalace Vanitas, byly v Landform jenom ledabyle poházené v rohu galerie a evokovaly nepotřebné staré harampádí. Více než samotné billboardy a „bombastické vizuály“ tak Štěpán Soukup vystavoval právě ony díry a krajinné průhledy.

Součástí instalace byl také autentický zvukový záznam z jednotlivých pořízených videí, která dohromady vytvářela univerzální hluk české dálnice a zásadně zhutňovala celý psychopatický zážitek. Galerii Mánes tak Soukup proměnil na komprimovaný reklamní lunapark, kde zahuštěně, ale přesto srozumitelně komunikoval hned několik témat najednou.

Díra ve fungování Mánesu i české legislativy

Vždy přítomným tématem při podobných projektech je akcentování privatizace veřejného prostoru a jeho zahlcování komerčními a nadbytečnými informacemi. Kromě útočných reklamních sdělení tu Štěpán Soukup tematizuje i samotnou fyzickou přítomnost reklamních nosičů a rozměrných konstrukcí, které vždy něčemu překážejí nebo něco zakrývají. „Současná městská krajina je ve velké míře utvářena ‚politikou pohledu‘. V těchto sceneriích jsme (často nevědomě) stavěni před otázky, kdo a jakými prostředky současnou krajinu utváří a jaká je naše pozice v ní. Co má být z krajiny viděno a co máme v krajině vidět. A naopak, co je našemu pohledu upřeno, popřípadě co vidět ani být nemá,“ uvádí autor v anotaci projektu.

Dalším tématem je již zmíněná problematika nefunkční legislativy a zdánlivé i/legality. Ačkoliv umělec nelegálně vyřezává díry do nelegálně umístěných billboardů, stále se jedná o něčí soukromý majetek, takže s tím má reálné právní problémy. Projekt tak zároveň upozorňuje na neschopnost systému existující legislativní pravidla právně vymáhat. Přidanou hodnotou ale je, že některé billboardy byly po jeho guerillovém zásahu provozovatelem odstraněny a již se na místo nikdy nevrátily. Oficiální cestou se pak mapování a odstraňování billboardů věnuje web Zdeňka Jahna www.nelegalnireklama.cz.

Vystavením billboardů v galerii se zároveň podtrhuje jejich ošklivost. Vizuální díla této estetické hodnoty působí v galerijním prostředí nepatřičně a jen těžko bychom si je dobrovolně dali domů nad gauč. Přesto si jimi necháme zahlcovat veřejný prostor, kterému se (na rozdíl od galerií) nemůžeme vyhnout.

V tomto případě je integrální součástí celého díla také samotný galerijní prostor, který nebyl vybrán náhodně, ale naopak zcela záměrně. Mánes, kde lze mít výstavu jenom po zaplacení velmi drahého pronájmu, vnímá Epos 257 také jako svého druhu billboard. „Jde o komerční pronájem prostoru, v podstatě je to spíš event space než galerie. Na to vlastně navazuje i ten denní a noční režim výstavy. Navenek se nějak tváří, má seriózní, institucionální charakter, a večer se promění v monstrum,“ říká v rozhovoru pro deník Alarm.

Díra na trhu

V posledním plánu se můžeme zamyslet ještě nad jedním tématem, které výstava přinesla jaksi omylem, a to jakým způsobem umělecké výstavy pronikají do českých médií. Podobně jako billboardy okupují prostor veřejný, tato výstava zahltila prostor mediální. Kombinaci odtajnění identity známého provokativního umělce a penetrace Mánesu si nechal ujít málokdo – od Alarmu a Respektu přes Seznam Zprávy nebo Novinky.cz až po Blesk.

Média fungující v zahlceném digitálním prostoru se totiž mnohdy chovají podobně jako agresivně barevné billboardy. Ve snaze být v mediálním marastu vidět skákají po bombastických titulcích a zaručených trhácích. Důležité téma vizuálního smogu se tak podařilo s širokou veřejností komunikovat hlavně díky marketingově lákavému mixu. Například výstava Umění aktivismu v GHMP nabízející mnohem větší záběr aktivistického umění (včetně tvorby samotného Epose 257) měla bohužel mediální záběr mnohem menší, což jen dokazuje, že kulturní publicistika v mainstreamových médiích je už delší dobu v krizi.

Díra do světa

Epos 257 je zvyklý u svých projektů jít až na dřeň, dotáhnout je do nejmenšího detailu, a přesto působit s lehkostí a jasným sdělením. Mediální zásah je tak u jeho projektů zcela zasloužený a přínosný. Po dlouhé době se totiž dostala nezapomenutelná výstava a úderná umělecká intervence se zásadním celospolečenským přesahem nejen do Mánesa, ale na českou výtvarnou scénu celkově. Ačkoliv díla Epose 257 reagují na lokální situace úzce spjaté s místním prostředím, jejich zpracování je univerzální a mohlo by uspět i v mezinárodním kontextu. Vůbec bych se proto nebála energického a sympaticky naštvaného (teď už) Štěpána Soukupa pustit třeba do československého pavilonu na Bienále v Benátkách, abychom tam po dlouhé době způsobili rozruch zase tím správným způsobem (a ne jen zavřenými dveřmi).

Tereza Bonaventurová