Těžká řasa padá do oka
a plane v něm jak
tvrdá tráva.
Mapa se chodci otevírá jako páteční skála. Když ji rozloží na mech obepínající kámen ve tvaru stolu, není si jistý, kde je jih a kde sever. Pozorně mapu zkoumá a v krajině hledá podobnosti. Zlomenou větev zakreslou pískem nebo stopy zvířete vedoucí k napajedlu. Mapa na něho také kouká. Prohlíží si jeho severní stranu obrostlou lišejníky a křehké prsty podobné chrostíkům nebo vrankám. Chodec si náhle není jistý tím, kde začíná a kde končí. Vidí dvěma páry očí, které na sebe ospale mrkají.
Výstava Nejisté kartografie zkoumá prostor, který vzniká při interakci se světem. Jemné pletivo smyslového naráží na věci, které obaluje tenkou vrstvou významů a symbolů. Prochází jimi jako voda pemzou a zanechává je v novém kontextu. Tento prostor mezi subjekty a věcmi má vlastní tloušťku a šířku, povrch a nitro. Po vydatné snídani nebo vytrvalém cvičení je ho možné rozevřít jako mapu, která zobrazuje svět ve vztahu k vidění, poslouchání, cítění. Mapa ale ožívá až v přítomnosti těch, kdo v ní čtou. Mapy jsou prezentovány jako velkoformátové tisky instalačně komunikující s prostorem Vltavské, ze kterého vychází a který se snaží zachytit v kontextu jeho historie, okolí a charakteru.
Vizuální část výstavy se v rámci vernisáže v site specific zvukovou performance jejíž autory jsou Jan Burian, Polina Khatsenko a Jan Krombholz. Další z akcí v rámci výstavy byla zvuková kompozice Ester Grohové a Kateřiny Jagla.
