Audiowalk jako kolaborativní praxe ve veřejném prostoru

První listopadový víkend se v Praze nesl ve znamení oslav 50 let výročí od otevření červené linky C pražského metra. Návštěvnici i náhodní cestující se během něj měli možnost zapojit do série uměleckých performancí na stanicích Kačerov, Budějovická, Vyšehrad a I. P. Pavlova. Pod záštitou Dopravního podniku Praha a Galerie hlavního města Prahy tak vznikl „Festival pro cestující diváctvo“, který nabízel rozličné intervence pracující s architekturou metra, oživující topologii a veřejný prostor těchto míst.

Z procházek, participačních her, divadelních představení či několikadenních rituálních obřadů jsem vybrala autorky a autory tzv. audiowalků, které probíhaly na stanici metra Vyšehrad. Savka Marenić a kolektiv nabídli inscenované performativní drama „Šepot v údolí“, zatímco Ludvík Píza a Anna Datiashvili pracovali s performativní (audio) procházkou „Utopie“.

Vezměme to od začátku. Proč audiowalk a v čem spočívá jeho kolaborativní přístup?

Ludvík Píza: Vystudoval jsem režii alternativního divadla na DAMU a už při přípravě absolventského projektu mě zajímaly formáty, které nejsou vázané na divadelní budovu. Chtěl jsem oslovit i publikum, které nemá nutně kulturní kapitál nebo nepřichází do styku s uměním často, případně jen v jeho tradiční podobě. První zkušenost s audiowalkem jsem získal v projektu „Vnitroměsto“ (2020), zaměřeném na veřejný prostor, kde jsme tento formát s herci poprvé vyzkoušeli. Audiowalky nejsou novinkou a v kombinaci s herci a uměleckými osobnostmi mají pevné místo v historii performance. Tento formát mi vyhovuje svou schopností nabídnout obecenstvu intimitu a zvýšenou citlivost vůči okolí. Inscenovaná procházka a živá akce ve veřejném prostoru umožňují zpomalit a prožít místo jinak, právě skrze audio příběh.

Savka Marenić: Jsem architektka a už několik let se věnuji fiktivnímu storytellingu v galeriích a veřejných prostorech. Snažím se pomocí příběhů nabídnout nový úhel pohledu na konkrétní místa a měnit způsob, jak je lidé vnímají. V galeriích nejčastěji pracuji s textilními intervencemi, audio příběhy, se zvukem a psaným textem, ale chybí mi tam přímá interakce s obecenstvem a veřejným prostorem. Právě proto mě více láká tvorba přímo na konkrétních místech. S kolegyní Kateřinou Radakulan jsme loni vytvořily imerzní audiowalk „Znovu domov“ v Troji, v rámci programu Umění pro město, kde jsme si tento formát vyzkoušely poprvé. Nyní jsem jej realizovala s kolektivem dalších účinkujících na Vyšehradě. Audiowalk je ale jen jedním z mnoha způsobů, jak příběhy sdílet. Je to náročný formát – musíte skloubit herce, publikum a samotný prostor, který se stává víc než jen kulisou. I přes časová omezení byl pro nás tento projekt výzvou, která se vyplatila, protože publikum reagovalo velmi pozitivně a myslím, že jsme tím místu vdechli nový život.

Proč jste si vybrali z vybraných stanic metra právě Vyšehrad?

LP: Vyšehrad jsme zvolili strategicky, mimo jiné se mi líbilo, že je hodně panoramatický, otevřený, a nabízí tak možnost pohledu vícero směry a přes různé vrstvy. Působí vícerozměrně, což je zajímavé z hlediska divadla a zážitku, kam se dívat a na co. S Annou Datiashvili a herci jsme chtěli pracovat s něčím živějším a prostor tak trochu více rozehrát.

SM: Chtěla jsem navázat na svůj doktorský projekt, kde se zabývám fiktivním vyprávěním jako péčí o určité prostory, konkrétně o zranitelná místa, která prošla nějakým traumatem. Jedním z těchto míst je Nuselský most – vnímám ho z perspektivy cizinky, která přišla do Prahy. Poprvé, když jsem se procházela po tom mostě, mě zaujal fascinující výhled. Zároveň mě ale přitahuje i ta další rovina, poetická, kdy se po mostě lidé běžně neprocházejí, protože nese určitou „smůlu“ a vytvořil jizvu v krajině. S tím jsem chtěla pracovat. Bavila jsem se také s mnoha lidmi z údolí pod Nuselským mostem a říkali mi, že most nemají rádi, že nevědí, jak změnit svůj pohled na něj. Proto jsem chtěla pracovat s tím „duchem“ místa, pokusit se přinést nový pohled, který by ukázal, že i tady lze najít něco pozitivního – výhledy, krajinu, zeleň, která prorůstá betonem a proměňuje prostor pod mostem. Z architektonického a urbanistického hlediska je to zajímavé místo, plné kontrastů.

Jak audiowalk probíhal?

LP: Audiowalk „Utopie“ začal srazem u restaurace, odkud se skupina postupně vydala procházkou v okolí metra, doprovázena zvukovou nahrávkou. Zvuková část zahrnovala rozličná slova a příběhy, které postupně vedly k hlavnímu cíli procházky. Je nutné podotknout, že průvodcovská sluchátka nabízejí možnost živé interakce s publikem.

SM: Bylo fascinující, jak se z rušného místa kolem metra stalo díky Ludvíkově audionahrávce něco pomalého a meditativního. Krok za krokem jsme se zaposlouchávali do příběhu, což úplně zpomalilo běžný ruch.

LP: První inscenovaná scéna proběhla v prosklené místnosti pro zaměstnance, kde herci odehráli scénku inspirovanou otevřením metra v roce 1974, s proslovem stylizovaným podle dobových záznamů. Další byla pohybová choreografie, kdy každý z herců reagoval na okolní architekturu svým pohybem – někdo si lehl na trávník u bistra, jiný využíval nadchod nad zastávkou. Cílem bylo objevit herní prvky v současné architektuře a propojit se s prostorem.

V poslechové části se rozvíjelo téma vrstev – od geologických přes vrstvy paměti a pohledu. Klíčové bylo ukázat různé způsoby, jak prostor vnímat: z různých výšek, perspektiv a s přihlédnutím k historii. Herecké akce oživily prostor a nabídly alternativu k jeho tranzitnímu charakteru. Na závěr jeden z účinkujících guerillově vyvěsil plakát s přáními a představami, jak by mohl být prostor metra proměněn – tato choreografie odrážela sny a představy o tom, co by se mohlo změnit, doplnit nebo odebrat. Je důležité zapojit do těchto otázek i publikum a ukázat lidem, že mohou tento prostor spoluvytvářet a ovlivňovat.

SM: Pro procházku „Šepot v údolí“ jsem znovu oslovila Nikolu Jankoviće jako jednoho z účinkujících, ale také jako autora písně „Sci-fi High Tech“, kterou jsme pro účely procházky spolu napsali. Jonáš Balcar pak vytvořil soundtrack, šepoty „ducha údolí“, který provázel účastníky během celé cesty.

Procházka začínala u vietnamského bistra u výstupu z metra směrem Letňany. Tam se diváctvo setkalo s účinkujícími Nikolou Jankovićem a Gabrielou Veselou, kteří zde měli „rande“. Gabriela byla cizinkou, která přicházela z hotelu Corinthia a na společné schůzce s Nikolou začala objevovat prostor kolem stanice Vyšehrad. Chtěla jsem pracovat s pojmem fikce – proč je důležitá v „šepotech“ a jak nám pomáhá vnímat prostor jinak a rozvíjet imaginaci. Společně jsme pak zamířili pod most, kde se setkávají vrstvy minulosti a současnosti, kde se příroda a beton propojují.

Pak se objevil „duch“ – fiktivní prvek, který dotvářel atmosféru prostřednictvím pláště z látek. Hudba a šepoty ve sluchátkách podněcovaly představivost i v rušném prostředí. Cesta vedla přes Nuselský most, kde jsme mohli zkoumat výhledy na město a přemýšlet o veřejném prostoru a identitě místa.

Procházka končila u fontány – průduchu metra, tedy u socialistického projektu, který se zcela nepovedl. Právě toto místo pro mě symbolizuje „ducha místa“ a péči o prostor, kde by mohla být zahrada a voda. V okamžiku, kdy se stmívalo a zapadalo slunce, jsme chtěli v diváctvu vyvolat trochu jinou vzpomínku na toto místo – aby ho vnímali jinak a s lepším pocitem.

Naplnila akce to, co jste od ní očekávali?

SM: Ano, z reakcí mám pocit, že se to povedlo. Bylo hodně lidí, kteří sice žijí v Praze, ale nikdy nepřešli Nuselský most. V našem projektu zazněla i zmínka o sebevraždách a temné legendě mostu. Chtěli jsme tak trochu uctít památku těch lidí, o kterých se nemluví – kolik jich zemřelo, ani nejsou k dispozici přesná čísla.

LP: Připadalo mi dobré, že jste na to citlivě upozornili. Samotný přechod přes most jsem si s tím osobně nespojoval, protože záměr procházky lidi naladil na jiné vnímání. Těšili se, co objeví na druhé straně – pracovalo se přitom se scénografií prostoru, která přirozeně dotvářela atmosféru. Na obou procházkách mi bylo sympatické, jak se veřejný prostor používal jako scénografie s ohledem na etiku a historii místa. Je důležité respektovat, co tam je, nebýt vůči tomu místu invazivní nebo neuctivý. Přístup přes storytelling toto přesně poskytoval.

Rozhovor vedla Lenka Štěpánková