mural - Bořislavka

18.05.2022
 

autorka: Veronika Zapletalová

mapa: https://en.mapy.cz/s/moregokura

 


Mural Veroniky Zapletalové citlivě zapojuje zvolené téma přírody do celkového působení prostoru, podporuje tak intimitu místa. Projekt má navíc odkazy na blízkou krajinu. Akcentuje místní lokalitu, znalost místa a důraz na sociální vazby k místním komunitám. Místo je částečně vloženo pod zem, uprostřed sídliště Červený vrch, nad sebou a za sebou má Evropskou třídou, před sebou masu zeminy, paneláky a zástavbu s plynárnou. Můžeme si je ale odmyslet, a před námi se otevírá výhled do zelené prázdné krajiny údolí Dejvického potoka s jezery.

 

 V- Zapletalova_ MuralArt UM Bořislavka veronika zapletalova borislavka muralartum 2021 (33) 

Rozhovor s Veronikou Zapletalovou o realizaci na Bořislavce

Jaký je Váš vztah k Bořislavce?
V blízkosti Bořislavky žiji, u zámku Veleslavín. Teď se poslední tři roky snažím o zachování a rozvoj Veleslavínského zámku, hlavně jeho zámeckého parku, ale zajímavá je celá krajina, a tady jako by byla bez staré zástavby nahá a bezbranná, nechaná tomu, kdo si co urve. Zámek patří státu a včetně areálu je uzavřen. Zároven je ale veřejným prostorem. Podle nového MPP by mohl zůstat jediným nezastavěným zeleným ostrovem v širokém okolí, devastovaném nadměrnou zástavbou a dopravou. Území je zacpáno velkými územními bloky, proto možná ten hlad po otevřené zelené krajině. Založila jsem spolek Hradní potok.

Jak Vás napadl návrh muralu na zeď na Bořislavce? Jaký je obsah/příběh Vaší realizace?
Bylo to první, co mě napadlo: chybějící výhled do krajiny za zeď, za kterou nevidím. Co by tam asi bylo za krajinu, kdyby tam ta zed nebyla, a kdyby tam nebylo celé sídliště Červený vrch? Dohlédla bych údolím Dejvického potoka až k nám zámku Veleslavín? Odkud bych na něj koukala? Jak by údolí vypadalo, kdyby potok nebyl vysychající a živořící, ale kdyby krajina byla bohatá vodou? A potom, mě většinou nějak napadá krajina. Někdy možná zabstrahuje, někdy jde víc do nebe, ale vlastně když nechám vše volně běžet, napadne mě krajina. A tady jako bych měla v místě žízeň, možná s vědomím tolika potoků, které už tu nejsou, v té krajině je voda.

Co je to za krajinu zobrazenou na muralu?
Teoreticky výhled do údolí pod námi, ale jako bych tam nedohlédla, vzniká krajina volná. Krajina je měkká, snová, ženská. Má měkká údolí jako dlaň. Je to krajina údolí. Má v sobě spoustu vody, ta teče měkce, vlnivě a zůstává v malých častých jezerech. Je možné se s ní mazlit. Pohledem, kresbou. Je prastará, je to prapraprakrajina. Během covidu, který se mi odehrával ve vlnách, jsem na jeho začátku měla pocit, jako by se mi někdo hrabal v hlavě, v těch 90% nevědomý paměti, o který vůbec netušíme, co se v ní skrývá. Byla jsem schopná v obrazech nahlížet, čím se mi tam ta sonda brouzdá. Bylo to něco jako fotografie za roh. Podobný pocit mám z této krajiny kreslené. Jsem zároveň v duchu v Irsku, Skotsku, Anglii, Skandinávii, v Mnt Sant Helen v tuším Dakotě, na Sibiři, v Mongolsku, v Banátu, v Čechách, na Slovensku.

Jakou technikou jste mural realizovala?
Základ bylo vyčištění plochy od starých sprejů, obroušení povrchového šedého laku, a natření bíle lomeným adhézním můstkem, aby malba na zdi následně držela. Pak jsem vybírala zelenou, zelená může být opravdu krásná, nebo se opravdu nepovédst. Podkladová světle zelená je trochu flekatá, aby byla živá a je nadsazeně jasná, nenatírá se, spíš tupuje a krouží. Perokresba je tmavě zelená. Po rozhodnutí, že budu pracovat sprejerskou fixou byla volba omezená, tedy jednoduchá, vhodná tmavě zelená je jen jedna. Místy jsem do kresby stejně zasáhla štětcem, a čisté čárky zmalířštěla. Na celku jsem pracovala jako na malbě.

Jak postupujete během realizace?
Dalo by se říct, že se radostně rochňám v kresbě a plnými doušky si užívám všechny mé oblíbené krajiny lapené v jedné. Měla jsem skicu, která byla vybrána k realizaci. Prostředí je intimní, malé, není možný velký odstup a pohled z dálky, tedy i kresba je určena na pohled z blízka bez velkých dominant. Bavilo mě započítat jako součást malby i pokračování obrazu zrcadlícího se ve skle, které protahuje oblouk zdi. Z počátku jsem na zdi udělala kopec a třeba jezero, následně jsem je začla rozvíjet, modelovat jejich okolí kresbou. V tomto případě jsem částečně postupovala jako při chůzi nebo zde spíš letu v mlze tak, že se krajina krok po kroku nebo metr po metru přede mnou objevovala. Reagovala jsem měkce na to, co vidím a jen jako bych ji odkrývala a zaostřovala na místa. Z každého kroku jsem měla radost, že v této krajině můžu být, kresbou a malbou ji hladím. Postupně, jak se kresba stávala rozpracovanější, jsem ji udržovala na všech místech stále stejně dokončenou i otevřenou. Celá malba, i za zdí je neustále rozpracovaná a neustále dokončená. Dotyk v jednom místě vyvolá změnu, nebo informace se objeví v celé struktuře a vyžádá si reakci. Můj učitel Feng šuej z Tibetu mi kdysi řekl, že když člověk ponoří palec u nohy do bazénu, voda v celém bazénu tuto informaci dostane a reaguje na ni. Tak tady taky tak. Celek vzniká jako obraz, tedy po každých několika čárkách člověk odstoupí, (nebo sleze ze štaflí a odstoupí), aby viděl celek. V konečné fázi se počet čar na odstoupení zmenšuje, je třeba na pěti. Bez odstupu začne dělat člověk automatismy. Odstupování může být, zvlášť na časosběru takový taneček. Člověk před obrazem jakoby tančí, včetně lezení na štafle a lehání do trávy při kresbě, pozice při malování za lavičkou a na vrcholku a podobně.. Někdy se stane, že mi krajina uteče do realismu, bud kresbou nebo efektním světlem. Snažím se ji v tom případě vrátit do své snové verze. Světla a stíny potlačuji. Světlo by mělo jakoby zářit zevnitř krajiny, ne se od ní odrážet. Na začátku dne požádáte, aby příroda spolupracovala, a ona spolupracuje, a na konci poděkujete, tak nějak normálně. Převedla jsem malbu do sochy, tedy vznikl v podstatě sochařský objekt, protože jsem akceptovala do malby i druhou stranu zdi. V nepatrných odstínech barvou reaguji na permanentní jižní a severní stěnu, tedy uplně odlišnou intenzitu a barevvnost osvětlení. Když mluvím o osvětlení, funguje také dobře večerní světlo z vestibulu metra, který oblouk krajiny nasvěciuje a prostor před ním jakoby akceptuje, světlem. Za ním je tma.

Jak na Vás reaguje /reagovalo okolí během realizace?
Okolí reaguje veskrze pozitivně. Mám pocit, že polovina kolemjdoucích na mě volá, nebo mi přijde říct, že se jim to líbí a vzájemně si děkujem. Je to moc milé. Užívám si to plnými doušky. Jednak si užívám vůbec obyčejný 3D kontakt s fyzickými lidmi, jednak tu radost, že se místo mění, a že se jim vesměs kresba líbí. Zatím jsem neměla negativní reakci. Myslím, že je to všeobecný hlad po krajině, po zeleni, po ošetřeném prostředí domova, v těchto místech prostředí zraněného Evropskou a související zástavbou. U tohoto východu z metra se pohybují jen lidé, kteří zde bydlí. Reagují lidé od malinkých dětí až po důchodce. Dostala jsem pizzu od pána, který byslí v metru pod schodama. Dostal večer za odnos odpadků z pizzerie dvě a jednu mi dal, protože se mu líbilo, co dělám.

Co Vás na práci nejvíc bavilo?
Bavilo mě, jak se lidi baví, jakou mají radost, že je místo živé. Bavilo mě, jak mi místo ožívá pod rukama, jak se péčí rozsvěcuje. Bavilo mě, že můžu posadit jinak stále šrotující pracující mozek vedle někam vedle na lavičku a jen tak si v krajině poletovat bez něj. Bavilo mě, že jsem ve všech krajinách, které mám ráda najednou. Bavilo mě, že ty krajiny jsou nějak univerzální, možná vystupující z podvědomí, neboť se baví i lidé kolem. Bavilo mě, že jsem se stala součástí místního organizmu, který mne nějak akceptoval: kuřácký koutek, babičky a dědečkové, maminky, homelesáci, skejťáci.. Bavily mě související mikrozvuky města, které jseou nahoře přehlušeny monotoností Evropské. Zde dole bylo slyšet lidský cvrkot, který se během dne a večera měnil.

Jaké jsou Vaše další plány, co Vás teď čeká v tvorbě dalšího?
Nejradši bych čárkovanou vlnitou chvějící se měkkou krajinou pokračovala na zdi a paneláky vedle a nechala je vrůst do krajiny reálné. Bezprostředně navazuji, tedy pokračuji a dokončuji další projekt spadající částečně pod GHMP a to je M3 festival – umělecké dílo ve veřejném prostoru. To se bude vztahovat k stanici metra dál k zámku Veleslavín a Veleslavínu. Koncepcí je očista jezírka v zámeckém areálu, jako cítěného centra nějaké vnitřní skryté vodní a paměťové struktury oblasti. Ta se navenek projeví v systému hub na betonovém základu, které trochu jako akupunkturní body vyrostou v určitýchh potřebných místech. Součástí by měla být i vzpomínková mapa okolí. Další rozpracované je opětovné vydání knihy Chatařství, exteriérová výstava na základě historických fotografií Veleslavína, sběr pamětnických vzpomínek k místu, dokončení inventarizace stromů zámku, a ráda bych malovala. áda bych malovala, fotila,učila, zapojila se do koncipovíní městské krajiny a urbanismu, pracovala s krajinou jako s bytostí, která potřebuje péči a pozornost. :)

Více informací k tvorbě Veroniky Zapletalové:

www.architektura-chatarstvi.cz
www.zamekveleslavin.cz
www.zapletalova.cz

Inzerce